Proč mi tě život vzal (HP, ff)

Proč mi tě život vzal IV.

Dopředu varuju - jedná se o AU příběh, takže pokud opravdu hodně lpíte na kánonu, pokračujte ve čtení jen na vlastní nebezpečí.

*****

Bradavice se v tu chvíli chvěly zimou. Ne, počkat, nebyla to zima. Svět se koneckonců potýkal s prostředkem května, takže příroda neměla nejmenší důvod popustit uzdu mračným stavidlům a spustit z nebe žalostný mrazivý pláč. Přesto se ve chvíli, kdy celičký svět ztichl, spustily děsivé provazce deště a sněhu z nebe a nelítostně smývaly prach bitvy z tváří přeživších. Obloha oplakávala mrtvé. A na kdysi majestátním nádvoří, dnes už ve špinavé ruině, se začal srocovat dav lidí. Zranění, zmožení se srdcem zlomeným nekonečnou krutostí války. Ti, kdož bránili Bradavice do posledního dechu. Ti, kteří byli ochotni položit vlastní život za lepší budoucnost, za tu chatrnou možnost, že ten chlapec, který přežil, by přece jen mohl být Vyvoleným, který je zachrání. Že by mohl být tím, který porazí Pána Zla jednou pro vždy.

Srocovali se na nádvoří s nadějí, že zpoza mraků vysvitne Slunce, že lord Voldemort nedostojí svým temným příslibům a že válka skončí. Slunce ale nechtělo sledovat tu pochmurnou událost. A z dálky se k hradu po starobylém a napůl rozbořeném mostě blížil další dav. Temné postavy pomalým krokem následovaly svého pána, který jako jejich král kráčel před nimi a hlasitě se smál. Smrtijedi se svým vůdcem museli dojít až na samotné nádvoří, aby si ochránci Bradavic všimli jeho širokého vítězoslavného úsměvu a také poloobra spoutaného v řetězech.

„Hagride!" vykřikla rusovlasá dívka stojící v předních řadách davu a vystrašenýma očima ho sledovala. V tom však čirou hrůzu v jejích očích vystřídal absolutní děs. „Ne," hlesla jen, protože si jako první uvědomila, že se stalo něco strašného. Něco, co se nemělo nikdy stát. „Ne," vykřikla znovu a její hlas naplněn agónií se zařezal do duše každému z přítomných. Déšť se jí začal na tvářích mísit se slaností jejích vlastních slz.

Voldemortův úsměv se o to víc rozšířil. Odhalil v něm zažloutlé zuby natolik se podobající těm hadím, že jestli v jeho obličeji kdy byla jakákoli lidskost, nyní zmizela nadobro. Roztáhl paže ve vítězném gestu, hadíma očima si spokojeně prohlédl zdevastované tváře svých protivníků, kteří už začínali stejně jako Ginny chápat bezvýchodnost situace, a pak promluvil.

„Harry Potter je mrtvý!" vzkřikl a na jeho nevyslovený pokyn se z řad jeho stoupenců ozval spokojený smích. Vysmívali se chlapci, který přežil jednou, ale nedokázal to podruhé, zatímco jeho tělo bezvládně leželo v Hagridově něžné náruči.

„Byl zajat, když se snažil uprchnout z Bradavic a zachránit si svůj vlastní krk. Nechal vás bojovat, umírat v jeho jménu a sám mezitím prchl do Zapovězeného lesa. Vložili jste svou věrnost do špatných rukou -," jeho hlas najednou jaksi zjemněl. Jako kdyby se Voldemort snažil znít otcovsky a trpělivě. Jenže tu schopnost ztratil už dávno - ztratil ji spolu s těmi částmi své duše, které nechal tak neopatrně existovat mimo jeho tělo. Ztratil ji spolu se svým lidstvím ve chvíli, kdy zabil poprvé ve jménu svých vizí a stvořil první viteál.

„Nemám vám to za zlé," roztáhl rty ve spokojeném úšklebku. „Dávám vám šanci vaše pochybení napravit. Připojte se ke mně teď a vše vám bude odpuštěno," přelétl pohledem znavené tváře před sebou a dopřál jim chvíli neodvratitelného ticha. „Pokračujte v boji a zemřete rukou mých stoupenců."

Svůj vítězný proslov dokončil s ještě širším roztažením paží, jako kdyby všem ochráncům Bradavic, celému Fénixovu řádu i bradavickým studentům a profesorům, nabízel jedno velké objetí. „Nuže?"