Střepy měsíčního svitu - krátká próza

Těžko na cvičišti...

Pot stékající po tvářích neúprosně štípal do očí. Cítila jeho slanou chuť na suchých rtech. V podobě křivolakých potůčků si hledal cestu mezi lopatkami a bezostyšně stékal po páteři. Než se mohl srazit s koženým opaskem, lačně se vpil do umazané a potrhané košile.

Rukávem si otřela nově rašící krůpěje z čela, aby alespoň na chvíli jasně viděla svého vyzyvatele. Pevně sevřela meč a uvolnila ramena. Uklidňovala zjitřený dech a snažila se zastavit nohy, které měly tendenci vyrazit příliš brzy. První jdou vždy ruce, opakovala si pro sebe. Zpomal, nenech se vyprovokovat. Jenže neklidné končetiny, jako by měly svou vlastní hlavu, což bylo nebezpečné, nestabilní, hloupé!

Zato její soupeř stál ve střehu jako skála. Chodidla široce rozkročené v pohodlném šermířském postoji. Čepel ležérně opřenou o rameno, stéblo trávy v koutku úst. Jeho klidný výraz mohl neznalého snadno zmást, ale trénované tělo bylo jako pružina - připravené k okamžitému výpadu.

Tohle ji štvalo nejvíc! Nedokázala ho odhadnout. Kdy zaútočí? Hraje si s ní jako kočka s myší.

Pohled jí sklouzl k její napřažené zbrani. Ruce měla před sebou ve výšce pasu, hrotem mířila do toho lhostejně přidrzlého obličeje. Nic nebylo, jak by si představovala. Paže se jí samou únavou třásly, nedokázala je zvednout výš, aby se lépe kryla. To železo, co vyfasovala, bylo na ni příliš těžké. Viděl, jak s ním zápasí, a o to víc se na ni šklebil. Zase bude pomalá, seky nepřesné, bez razance, nízké a nedotažené. Už teď měla předloktí samou modřinu. Prsty pravé ruky byly tak nateklé, že nemohla ani pořádně sevřít jílec.

Musí být rychlejší, dostat se do správné pozice, zakrýt si hlavu zbraní a záštitou blokovat tu jeho. Jak to má ale udělat, když on je o dvě hlavy vyšší a dobrých 40 kilo svalů těžší?

Už to nevydržel a dal se do pohybu. Úspěch je ve správném načasování. Musí mu vpadnout do tempa. Nepřemýšlet, nesledovat jeho zbraň. Zajímá ji jen místo zásahu. Teď má správnou vzdálenost. Ruce míří vpřed, zvedá je nad hlavu, hrot se blíží ke spánku znuděného vyzyvatele. Je tam včas, kryje si hlavu, odsekává soupeřovu zbraň, nezasahuje. Zkouší otočit ostří, ale to on dělá taky a s mnohem větší jistotou. Přece jen ji donutil se krýt a nakonec přidal i krok. Náraz ramenaté postavy do drobného dívčího těla nemohl skončit jinak než pádem. Meč jí vyklouzl z ruky a zazvonil o popraskanou dlažbu.

Kromě slaného potu měla najednou v ústech i krev a prach. Hučení v uších způsobovalo dezorientaci, ale přesto se začala bolestně zvedat. Nedá najevo slabost. Okázale pohrdla nabízenou rukou a drze pohlédla protivníkovi do tváře zdobené dlouhou jizvou.

Zamračil se, ale jen naoko, a pokýval hlavou na znamení uznání. To jí vykouzlilo úsměv na rtech. I jeho takto trénovali, i on chodil odřený, dobitý, ale šťastný. Šťastný, že má své místo v neutěšeném okolním světě. I ona to své neúnavně hledá. A také, že ho najde. Její jméno je Ciri, zaklínačka Ciri.