I Had To Die // Larry Stylinson // AU

~1~

Louis

Potáhnu z cigarety a začnu si užívat ten pocit, kdy mi nikotin prostupuje tělem. Vydechnu kouř, jenž začne líně stoupat k nebi a ztrácet se pod svitem slunečních paprsků.

Paty mi narazí do kamenné zídky a odrazí se od ní zase zpátky. V dálce pozoruji, jak si parta kluku utahuje z plnoštíhle dívky. Nezasahuji, jen je sleduji jako nějaký film, nepřipouštím si, že jsou jen pár metrů ode mě a toto celé je skutečné.

Když cigareta dokončí svůj život, típnu ji o zídku z červených cihelna a nechám popel, aby byl odfouknut větrem pozdního odpoledne.

Vrátím se zpět ke své podívané, zoufalý výraz dívky se stále prohlubuje. Najednou se u nich zjeví někdo další. Je to kluk poměrně vysoký. Ramena má mírně nahrbená dopředu a vlasy, které mu můžou být tak po ramena, svázané v drdolu.

Chvíli se dohadují, než parta kluku nakonec odejde a on se skloní k dívce, jež se s pláčem a přitaženýma kolenama, zady opírá o zeď staré budovy.

Pomůže jí na nohy. Kdo to je? Kontury jeho těla jsou přesné, jako by byly vytesány anděly do nejdražšího mramoru, i přesto má obličej milý a laskavý. Sedávám tady každý den a nikdy jsem ho tu neviděl.

Najednou se střetneme pohledem, když dívku vede směrem pryč. I přes dálku v jeho očích spatřím odlesk něčeho, s čím jsem se už dlouho nesetkal. Za pár sekund jsou oba pryč a já tu tak zůstávám sám, ostatně jako vždycky.

Vejdu do domu, na jehož zídce sedávám a rozhlédnu se po místnostech, které kdysi bývalý plné smíchu a radosti. Ta ale umřela spolu s mými rodiči a sestrami a také společně se mnou.

Možná si říkáte, jaká to krásná metafora, kdy říkám, že smrt rodiny u mě způsobila takový smutek, že to přirovnávám ke smrti. Omyl, já opravdu umřel, teda ne tak docela.

Když do našeho auta vjel obrovsky náklaďák a my všichni v sekundě ztratili životní funkce, nastala někde chyba. Nevím, jestli mě prostě do nebe nechtěli a v pekle se mě báli, ale zůstal jsem na zemi mezi živými, bohužel sám tak trochu živý nejsem.

Není to tak špatné, jak byste si mysleli, můžu si dělat co chci. Pokud zatoužím po tom, abyste mě viděli, uvidíte mě, pokud to nebudu, chtít budu neviditelný. A ne neumím procházet skrze zdi, teleportovat se nebo lítat. Prostě jen nejsem živý ani mrtvý, ocitl jsem se na cestě mezi dvěma světy.

Dlouho jsem cestoval z místa na místo, po nějaké době jsem zjistil, že je to všude stejné, proto jsem se usadil zase tady v této malé vesničce, ve které se toho děje více, než byste mohli očekávat.

Po nějaké době vámi začne osamělost prolézat jako vlhkost starým domem. Pomalu mě ničí z mých nejhlubších útrob a zabíjí ve mně i ten poslední kousek života. Nepamatuji si, kdy naposled jsem něco cítil, cokoliv. Prodal bych duši i za trochu bolesti. Něco mi však říká, že cena toho je daleko vyšší.

~~~~

O dva dny později

Procházím se kolem školy, do jejíhož plotu klepu prsty a vytváříme tím paletu cinkavých zvuků. Nesnažím se přilákat pozornost, jen mi ten zvuk připomíná, že jsem ještě pořád tady. Někdy se ztrácím ve vlastních myšlenkách, které mě sžírají zevnitř.

Někdy si říkám, že se z toho zblázním a pak mi dojde, že už blázen jsem, musím být, kdo by na mém místě nebyl.

Do hnědých vlasů mi září paprsky slunce stejně jako na zbytek mého těla. Díky černému tričku a černým uplym kalhotům by mi mělo být horko, ale není. Necítím teplo, zimu nic. Jsem jen prázdná schránka bez duše, nebo spíš prázdná duše bez schránky, ano to rozhodně sedí lépe.