Přes vodu až k tobě

•54•

"Nikdy jsi pro mě nic neznamenala, Isabello, nikdy!" Křičel na mě člověk, který byl tou dobou mé všechno, můj svět.

"Nečekal jsem, že budeš až tak naivní, že si budeš myslet, že bych něco měl zrovna s tebou, podívej se na sebe! Opravdu si myslíš, že by ses vyrovnala někomu, jako jsem já?" Každé jeho slovo mě bodalo do srdce, bolelo to. Nebyla jsem schopná slova, pouze jsem na něj zoufale koukala a poslouchala ty nepříjemné věty.

"Jsi jen naivní kráva, Isabello, nic víc nikdy nebudeš!"

Během pár vteřin jsem se vyřítila do sedu a snažila se rozdýchat to, co se právě stálo. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co se děje.. Byl to jen sen.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, bylo tady prázdno. Venku svítilo stále slunce, ale určitě bylo už pozdní odpoledne.

Promnula jsem si oči a ještě zpocená vylezla z postele. Sáhla jsem do skříně pro čisté, černé tričko s jakýmsi nápisem na zádech.

"Jsi jen naivní kráva, Isabello, nic víc nikdy nebudeš!" Hrála mi v hlavě ta slova.

Vyklouzla jsem do svých pantoflí, popadla potřebné věci a vyrazila směrem do umýváren, sprcha byla to jediné co jsem v tuto chvíli potřebovala.

Ještě než jsem odcházela z chatky, všimla jsem si, že bylo půl páté odpoledne, asi tak, jak jsem si myslela.

Již několik minut na mou kůži dopadaly kapky vařící vody. V některé momenty mi voda přišla až přehnaně teplá, vůbec mi to ale nevadilo.

Po teplé sprše jsem vykročila z umýváren, mé vlasy byly ještě mokré. Neudělala jsem ani pár kroků a zaslechla někoho říct mé jméno. Zastavila jsem se, ani jsem se nehla.

Moc dobře jsem věděla, komu ten hlas patří a moc dobře jsem věděla, kdo teď stojí opřený o zeď umýváren a propaluje mě pohledem. "Jsi jen naivní kráva, Isabello, nic víc nikdy nebudeš!" Proběhlo mi v hlavě.

Udělala jsem krok vpřed, nemám náladu ani energii s ním mluvit, nemám ani sílu na to být v jeho blízkosti.

"Bello," zopakoval mé jméno a udělal pár kroků směrem ke mně, chytil mě za zápěstí. Projela mnou vlna jakési elektřiny, nebyla to ale ta, kterou jsem z jeho doteků znala, byla to jiná, bolestivá elektřina.

Okamžitě jsem se mu vyvlékla, nemohla jsem ten pocit snášet už ani vteřinu. Hned na to jsem se otočila směrem k němu, zoufale a bezmocně.

"Co po mně chceš?" Zeptala jsem se tiše, do očí se mi nahrnuly slzy. Viděla jsem však i jeho oči. Oči, které mi dříve způsobovaly motýly v břiše, se mi teď zabodávaly do kůže jako jehly. Vlasy, rty i kůže, která mi byla dříve velmi známá, mi teď přišla cizí, možná tomu napomáhaly modřiny na jeho krku, zvedl se mi žaludek.

"Nech mě ti to vysvětlit," promluvil až přehnaně klidně. Promluvil, jako by mi právě jeho slova nedrtila již tak bolavé srdce. Zakroutila jsem hlavou.

"Není co vysvětlovat," narovnala jsem se a zamrkáním zahnala slzy, "Je konec."

Seděla jsem na posteli a se zamyšlením si rozčesávala vlasy. Od té doby, co jsem se probudila už uběhly skoro dvě hodiny, já však nebyla schopná nic dělat.