Věřím na kouzlo Vánoc

3. Na koberečku

Nebyla jsem schopná myslet. Nebyla jsem schopná se uklidnit. Srdce uprostřed hrudi mě bolelo. Sotva jsem se plazila. Jedna zvedající noha za druhou. Pravá. Levá. Pravá. Levá...Netušila jsem, co se právě odehrálo, ale jedno bylo jasné. Ať už jsem chtěla nebo ne, ten kluk se mi dostal pod kůži. Tak jak se to už dlouho nikomu nepovedlo. Viděla jsem jeho široký úsměv, zářící oči pobavením, rozcuchané vlasy trčící z pod čepice... a udělala jsem to jediné, co jsem uměla ze všeho nejlíp. Utekla jsem.

Zase.

Nesnášela jsem to. Nesnášela jsem sama sebe. Za to jaká jsem. Zpanikařila jsem. Útěk byl mým obranným mechanismem. Jen co můj mozek zaznamenal byť jen sebemenší náklonost k někomu nebo něčemu, zařadil zpátečku a honem rychle pryč. Nedal mé maličkosti příležitost si někoho oblíbit, víc si ho pustit k tělu. Bránila jsem tam svoji maličkost. Před bolestí, která následovala potom, když člověku na někom záleželo. Protože všichni odejdou a ti co říkala, že ne, odejdou tím dřív. A ta bolest poté je neskutečná. Už nikdy jsem ji nechtěla zažít.

Tahle moje šílená vlastnost je důvodem, proč jsem právě tady. Na druhé straně planety, jiném světadílu, tisíce mil od domova, od všeho, čím jsem kdy byla. Nejspíš jsem zbabělec. Ne nejspíš. Prostě a jednoduše jsem zbabělec.

Zaklapla jsem za sebou dveře od bytu a opřela se o ně. Lapala jsem po dechu, srdce mi bušilo v hrudi a nohy vypověděly službu. Sklouzla jsem po dřevěném povrchu a rozplácla se na podlaze. Nebyla jsem na nic z toho připravená. Obejmula jsem kolona pažemi, přitáhla si je k sobě a hlava mi klesla na jejich vrchol. Snažila jsem se uklidnit. Dlouho, až příliš dlouho...

Uslyšela jsem kroky odrážející se od stěn. Teď ne prosím... teď ne. Nechte mě na pokoji.

„Jsi v pohodě?" oslovil mě opatrně hluboký hlas. Hlas, ve kterém jsem poznala svého spolubydlícího Diega.

Nezvedla jsem k němu pohled, jen zakroutila hlavou. Trochu jakože ano, vzápětí naznačujíc, že ne. Sama jsem nevěděla.

„Budu," zašeptala jsem a pokusila se sebrat. Nechtěla jsem, aby si spolubydlící mysleli, že jsem ještě větší podivínka, než už si o mě mysleli nyní. Věděli, že s nimi bydlím, že po sobě uklízím, umím uvařit a hlavě, že se nikomu nepletu pod nohy. Byla jsem to jen já a nikdy jiný.

Pomalu jsem se vydrápala na nohy a zarazila se při pohledu na Diega. Myslela jsem, že bude dávno pryč, ale on ne. Pořád ještě postával na začátku chodby a díval se na mě se směsicí obav, opatrnosti a ještě něčeho, co jsem nedokázala identifikovat.

Podrbal se na zátylku. „Seš si jistá?" zkusil to znovu, když už jsem se vydrápala na nohy a pověsila kabát na věšák.

„Jo," pronesla jsem, otočená zády k němu. „Jsem si tím jistá." Byla to lež. Nebyla jsem si tím jitá ani co by se za nehet vešlo, ale co jsem mu asi tak měla říct? Že nejsem v pořádku už pár let a že už nikdy v pořádku nebudu? Že bych si moc přála být zase tou Miou, která má rodinu, přátelé a vyhlídky do budoucnosti? Jenže taková už dávno nejsem. Teď jen prostě přežívám.

Znovu se podrbal, tentokrát v pěstěném plnovousu.

„Dobře," přikývl si sám pro sebe a otočil se k odchodu. „Kdyby sis ale chtěla s někým promluvit... stačí jen říct," pronesl, aniž by se na mě podíval a pak odešel. Nechal mě stát na chodbě snad ještě zmatenější než před pár minutami.

Další den začal jako každý jiný. Ničím zvláštní. Až na vzpomínky na včerejší večer. Snažila jsem se namluvit sama sobě, že se nic z toho nestalo. Do doby než jsem se ocitla ve firemním ateliéru. Pracovala jsem pod fotografickou agenturou shlukující různorodé mladé fotografy. Sídlo jsme měli uprostřed Bostonu, ve velké staré továrně předělané na kanceláře spojené s ateliéry. Agentura měla vyhradní právo rozhodovat o našich zakázkách, o těch které nám dohazovala i těch, které jsme si zařídili sami, ale bylo to to nejlepší místo široko daleko, kde jsem se cítila alespoň jakžtakž kompletní. Fotografování byla moje vášeň. Byla to činnost, při které jsem zapomněla na okolí, na strasti i minulost. Mohla jsem jen být, v tom jediném přítomném okamžiku.