Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

38. čast- Dopis

Sedím u obou a čekám, až se Petr probudí. Za tu dobu, co sem chodím, tak se ještě neprobudil já mám čím dál tím větší strach. Nejhorší na tom všem je, když zjistíte, že vám najednou život protéká mezi prsty. Všechny vaše sny se pomalu schovavají za velkou bublinu strachu a vy si začnete náhle uvědomovat, že jste v pasti. Vědět přibližnou dobu své smrti, je tak stresující a vy máte pocit beznaděje. Najednou svět vnímáte zcela jinýma očima.

Jenomže já se se smrtí už dávno smířila, beru to spíše, jako součást života. Akorát mi je líto lidí, které mám okolo sebe. Hodinové přemýšlení mě donutilo dojít k zjištění, že nechci jen sedět a čekat na to, až se můj čas naplní, chci žít! A to můžu, jen s jedním člověkem. Petr.

Po pokoji se rozezní hromové ticho a já už mám v sobě druhou kávu z předraženého automatu.

Dva nejlepší přátelé, co milují jednu dívku, která si to nezaslouží? To má být můj trest, či?

,,Ještě nic?" zašeptá sestra, co vejde do pokoje.

,,Ne, ještě nic." poznamenám tiše.

Kývne na místo odpovědi a chystá se k odchodu.

,,Prosím, mohla bych Vás o něco požádat?" promluvím, když je ve dveřích. Otočí se mým směrem.

,,Jistě, co by to mělo být?" ústa zvýrazněna rudým nanosem rtěnky, se jí stočí do mírného úsměvu.

,,Nemáte nahodou, dva papíry a něco na psaní?"

,,Okamžik." se stejným úsměvem, jako měla před malým okamžikem, odchází do osvětlené, bílé chodby.

Když mám chvíli čas, proč bych nemohla napsat, takzvaný dopis na rozloučenou klukům. Možná mě to bude hodně bolet, ale bez rozloučení to nejde. Nezvládnu jim to říct.

...

,,Vždyť jsem ti řekl už nejméně tisíckrát, že nikam nejdu." protočí panenkama a odchází si lehnout na sedačku

,,Ale on tak, Petře nedělej drahoty." popíchnu ho a dál krajím tu zatraceně předraženou zeleninu.

,,Noro Williamsová, myslím, že mě začínáte štvát."  probodne mě pohledem.

Odložím nůž na linku. Skočím na jeho hruď a on začne kašlat. ,,No, tak dlouho si mě nikam nevytáhl."

,,Možná, ale to neznamená, že dneska musíme někam jít." Nadzvedne obočí, kde má nepatrnou jizvu.

Po hodině přemlouvání jsem zvítězila a právě se chystám na večírek u Calina. Už začínám pomalu cítit, že moje tělo nemůže.

,,Ahoj, kotě." Zaklepe na dveře Péťa už oblečený. Mám na sobě teprve svetr, bývá mi poslední dobou neskutečná zima. Nosím jej i díky tomu, aby nikdo neměl blbé řeči, díky poklesu mé váhy a modřin.

,,Dej mi, tak pět minutek." Poznamenám, když jdu do skříně pro modré džíny. Při oblékání mě Péťa pozoruje, přijde mi to roztomilé. I když vidí, že se mnou není něco v pořádku, tak mě bere takovou, jaká jsem. Bez ohledu na to kolik mám modřin a jak moc jsem zhubla. Ví, že jsem nemocná, tuší to, ale věří mi. Zatím jsem to prozradila pouze Marťovi a to ani zdaleka přesně.

Stepujeme u vchodových dveří, vyčkávajíc na jejich otevření.

,,Jak se cítíš?" Zeptá se Péťa, když si mě prohlíží a  upravuje svůj rozcuchaný účes, co si žije vlastním životem, v odrazu skla.

,,Skvěle." Zasměji se od ucha k uchu. V tu ránu se dveře otevřou a my jdeme vstříc schodům. Nebudu lhát dávají mi zabrat, jakmile uvidí Péťa, že bojuji s tím, abych je vyšla. Vezme mě na ruce.

,,Jsi čím dál tím lehčí." Zašklebí se a já nervózním.

,,Čaute děcka!" Pozdraví nás Nik.