Kouzlo štěstí

4. část- Nick

„Chris." Ukáže na dveře, udělám psí oči. „Musíš s ním vycházet, je to tvůj nový konzultant." Zatvářím se ublíženě, nečekala jsem, že mě takhle tvrdě odmítne, čekala jsem alespoň částečnou podporu, nic.

„Měj se." Pronesu ledově, prostě teď to přeskočím a potom to nějak vyřeším. Když však přijdu do kanceláře na stole mám nalepený papírek: Přijďte ke mně do kanceláře, slečno, ihned! Okamžitě je mi jasné, kam mám jít, dorazím před dveře Merrillini kanceláře, tedy před kanceláří toho Christophera Jaglung zaklepu.

„Vstupte." Prostě se ozve.

„Ano, pane Jaglunge?" Začnu hned, já si nevzala ten papír, který jsem potřebovala podepsat, málem se plácnu do čela nad svou blbostí.

„Posaďte se." Ukáže na židli před stolem.

„Jak jsem měl možnost už nahlédnout, pracujete tu už několik let, přesně čtyři." Začne a mě po zádech přeběhne nepříjemný pocit. „Nemáte vystudovanou vysokou školu." Pokračuje. Pokrčím rameny, co mu je do toho. „Myslím, že jsme nezačali zrovna ukázkově. Uvědomuji si, že jsem vás nejednou srazil k zemi, omlouvám se, ráno mi hlavou běžely myšlenky na nové zaměstnání a nezachoval jsem se nijak ukázkově." Zatváří se opravdu omluvně.

„To jsem ráda, že si to uvědomujete a vaši omluvu přijímám." Řeknu prostě a bez nijaké radosti, kterou zřejmě očekával, raději bych protočila oči. Povzdechne si, ano čekal asi radost, nemám na muže náladu, natož na něj.

„Také se ještě jednou omlouvám, že jsem řekl paní, jde poznat, že vám na tom záleží, že jste slečna." Pronese s úsměvem, kterým dává najevo, že bych mu jej měla, tedy mohla, vrátit, ale to se mýlí. Můj výraz zůstává stejný, ale mé oči k němu jasně vysílají otázku Jako vážně?.

„Potřebuji potvrzení jednoho dokumentu." Pronesu po chvíli ticha, natáhne ke mně ruku, zamračím se na ní, až mi dojde, že se natahuje pro ten papír, pro ten papír, který leží někde u mě v kanceláři, pravděpodobně na stole.

„Přinesu jej." Oznámím, odejdu a v kanceláři jdu rovnou ke stolu, na kterém by měl ležet, ale nikde jej nevidím, jako by se vypařil a zmizel, hledám a hledám. Najednou jej zahlédnu pod stolem, pod skříňkou, asi tam slétl, kvůli průvanu, protože větrám, tedy ventiluji oknem. Ohnu se pro něj, kleknu si na kolena, když se za mnou ozve odkašlání, čehož se leknu, ale papír, který zrovna chytnu, neupustím, ovšem bouchnu se o desku stolu. Smích skrývaný kašlem i tak uslyším, mužský smích, hned si uvědomím, kdo za mnou stojí, okamžitě se vyškrábu na nohy. S tvrdým otráveným výrazem se na něj podívám, on se i tak culí.

„Za chvíli mám neplánovanou schůzku, na kterou se málem zapomnělo, takže jsem tu, abych urychlil to podepsání." Oznámí na vysvětlenou, jako bych se ho zeptala, co tu dělá. Ale proč mi očumoval zadek, nevysvětlí.

„Tady." Podám mu papír, jemu v tu chvíli vlétnout do očí ohýnky, protočím očima. Okamžitě se podepíše, aniž by si přečetl, co podepisuje.

„Doufám, že jsem se neupsal ďáblu, když je to dokument pro Vás." V tu chvíli se zatvářím ďábelsky a pouze pohnu rameny. Mrkne na mě a zmizí mrknutím oka z kanceláře.