životní cesta

I

Budu vám vyprávět o svých cestách po celém světě. Můj příběh začíná v malé vesnici uprostřed hustého lesa. Tam jsem se narodila. Byl krásny listopadoví den slunce svítila a krásně červené a hnědé listí se snášelo s koruny stromů na zem.

Vše bylo v normálu, na náměstí byli trhy a nikdo nečekal že by se mohlo stát něco neobvyklého. Ale najednou se země otřásla lidé začali utíkat a křičet na poplach. Les se třásl ale nikdo ani nic tam nebylo.

Jenže tato událost mě nenechala spát a proto jsem si sbalila pár věcí a rozhodla se najít co nebo proč se země otřásla. Vyšla jsem bránou z vesnice přímo do lesa. Les byl hustý a plný popadaných větviček. Jednou mi jeden člověk řekl že když jsi smutný nebo zraněný máš jít do lesa jako zvířata a ten tě uzdraví.

Pomatuji si že cesta lesem byla dlouhá mapu jsem měla ale les na ní byl zobrazován obří zelenou plochou kde nebylo vůbec poznat kde přesně se člověk nachází. A tak jsem musela odhadovat. Šlajsem už dobré tři hodiny ale pořád jsem nedorazila na konec lesa. Ale aspoň jedno plus viděla jsem vlka. Líně se povaloval na skalní plošině

Trvalo opravdu hodnou chvíli než jsem konečně dorazila na konec lesa. Za lesem bylo velké panství už si ani nepamatuji čí ale táhlo se od lesa daleko na západ až k ďáblovo horám kde stál velký zámek.

Do toho zámku jsem se nikdy nedostala ale někdy bych se tam podívat chtěla. Jenže to odbočujeme od příběhu.

V tomto panství jsem se nezdržela dlouho. Šla jsem co nejrychleji jsem mohla protože tohle panství a naše vesnička spolu nemají úplně dobré vztahy. I když jsem se snažila jít co nejrychleji cesta mi trvala přes čtyři a půl hodiny. Ale přešla jsem hranice a už jsem byla v suchu. Koukala jsem se na mapu a hledala jsem místo kde bych mohla požádat o nocleh a trochu jídla a pití. Našla jsem hostinec, rozhodla jsem se tedy tam zajít a zeptat se.

Vešla jsem tedy dovnitř a hned jak jsem vstoupila mě zaujal pán seděl v rohu a nebylo na něj moc vidět. Vypadalo to jako kdyby oněm nikdo ani nevěděl že tu je. Objednala jsem si vodu a sedla si k sousednímu stolu, jenže zvědavost mě nenechala a nesměle jsem se toho pána zeptala proč si ho skoro nikdo nevšímá. První na mě koukal trochu překvapeně, asi nebyl zvyklý že na něj někdo mluví ale pak mi odpověděl otázkou. "Proč se ptáš".

Pokut někoho bude zajímat pokračování ať napíše.