Miss Vrána's

V.

Ještě než začnete číst, chci vám všem moc poděkovat za 200 přečtení a skoro 20 hlasů.ILY❤️❤️ Užijte si čteníčko

„Napadloměžebysmohlajetsnámijakopomocnýlékařneboněco."

Zamrzla jsem v pohybu a nepřítomně koukala před sebe. Musela jsem vypadat děsivě, protože jsem Kubu docela vylekala.

„Baru?! Dobrý? Nechtěl jsem to na sebe takhle navalit, ale vždyť jsme jak brácha a ségra a já nesnesu pohled na to, jak se utápíš v depresích, i když si to nechceš přiznat!"

Tyto slova mě probudila jako facka. Jo... Ségra a brácha. To jsme přesně my. Hlava mi začala šrotovat na plné obrátky. Tohle není dobrý nápad. Vůbec.

„Kubo. Já chápu, že o mě máš starost, ale já budu v pohodě. Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Navíc pochybuju, že bych mohla jet jen tak. Vždyť nemám ani pořádně žádné zkušenosti. Tohle je blbost." Kroutila jsem nesouhlasně hlavou.

A hlavně bys s ním nedokázala tak dlouho být že? Ale už vážně mlč!

„ O tom už jsem přemýšlel. Pamatuješ na toho učitele ze čtvrťáku? Tvoje máma nám o něm říkala. Prý si tě hodně schválil na praxích. Kdybys za ním došla, mohl by ti napsat doporučení. Tohle by stačilo. A já bych se u ostatních klidně přimluvil." Sypal to ze sebe.

Pak ale neslyšně zašeptal a vyrazil mi dech. „Baruš... Pojeď prosím. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli mně..." Tohle mě popohnalo dopředu a bezmyšlenkovitě jsem vyhrkla. „ No dobře Kubo."

I hned radostně vypískl a začal po kuchyni poskakovat jak trefený jelen. Toto jeho vystupování mě dohnalo k nezastavitelnému a upřímnému výbuchu smíchu. Druhá vlna se dostavila hned, jakmile Kuba blbě došlápl a vzal s sebou na zem zbytek pizzy s krabicí a hrnek s čajem. Válela jsem se po kuchyňském ostrůvku smíchy jak smyslů zbavená a nemohla jsem přestat.

Když jsme se oba uklidnili, začal sbírat spadené nádobí. Já, jakožto dobrá hospodyňka, jsem se mu rozhodla pomoct. Natahovala jsem se pro hrnec, když v tom se naše ruce setkaly.

Projel mnou hřejivý pocit tepla. Vzhlédla jsem k němu a jako paralyzovaná ho pozorovala.  Při každém pohledu do těch jeho oceánových očí jsem měla strach, že se utopím. Mohli jsme tam čupět dobrých pět minut, možná i déle.

Tento moment přerušil až Kuba. Příjemný pocit ihned zmizel. „No nic. To hlavní jsem vyřídil. Už budu muset. Měj se Baru." A s tím zmizel jak pára nad hrncem. Nechal mě tam sedět jako idiota.

Rychle jsem si stoupla a začala makat. Nesmí mě to dohnat. Misku od polévky jsem umyla a zbytek nádobí od rána jsem utřela. Zakázala jsem si na to myslet. Nejlepší je, zaměstnat se prací.

Po mém velkolepém úklidu v kuchyni jsem jako neřízená střela vletěla do pokoje. I hned jsem si zatáhla závěsy, abych nemusela koukat do vedlejšího okna.

Zalezla jsem si pod peřinu a doufala, že brzy usnu. Ale bohužel karma asi existuje a jako na potvoru opak byl pravdou. V minulém životě jsem musela mučit hodně koťátek, jinak si tu velkou karmu nedokážu vysvětlit.

Dloouhou půlhodinu jsem jen nehybně ležela. A pak to přišlo. Začala jsem si uvědomovat mé rozhodnutí. Vždyť já mu slíbila, že pojedu na mistrák. A ještě k tomu s ním! Co jsem ti zase udělala...

                                    • • •
Takže bobíci.  Tohle bude asi na dýl. Momentálně mám hrozný psací blok, přes který se snažím dostat. Asi dva týdny jsem na Wattu ani nebyla. Hlavně tady ten začátek je strašně nezáživný a vůbec mě nenapadá, jak to udělat víc zajímavé a chytlavé. Ta "romantická chvilka" taky slabý, já vím a neskutečně se OMLOUVÁM. Ale prostě to teď nejde. Nedávám tomu stopku to né. Ale jen mi asi vydávání kapitol bude trvat. Mějte strpení prosím. Tato kapitola je krátká za což se také omlouvám.
Děkuji za pochopení.

                                                    Vaše Čtenářka