Tanec Stínu - kniha 1.

14 | Ta, která nikdy nepláče

Shadow věděla že princ, který teď před ní sedí v křesle je na hony vzdálený tomu který vstupoval do bytu. Marcus seděl úplně strnule v křesle a díval se tupě do křesla, kde ještě před pár minutami seděl jeho otec. Poraženě si povzdechla a klekla si před něj. Nepodíval se na ní. Proto i když odmítala položila mi ruku na koleno. Věděla, že toto gesto je intimní. Věděla, že tímto gestem se mu nepatrně podřizuje, přesto to udělala. Chtěla, aby byl v pořádku. Bolelo jí vidět ho v takovém stavu. Tak zranitelného a sklíčeného.

I když mu položila ruku na koleno nepodíval se na ní. Aniž by nad tím nějak přemýšlela pohladila ho palcem a oslovila ho. To už pomalu přesunul svůj pohled na ní. Jeho oči byly tmavší a ztratili tu jiskru kterou vždycky měli. Už nejiskřili životem. Byli více bronzové až hnědé než zlaté. "Marcusi, já..."

Nevěděla, jak pokračovat. Nevěděla, co říct, aby mu pomohla, aby vymazala ten výraz a bolest kterou měl v očích. Marcus se ani nehnul. Nic. Vypadal jako socha. "Ty klenoty nemůžeš najít." Neodpověděl. Proto pokračovala. "Všichni, kteří se je snažili najít se už nikdy neobjevili. Nikdy neví, co se jim stalo." Ona věděla, co se stalo. Věděla to moc dobře. Její matka jí to říkala. Vyprávěla jí o celé historii jejího národa. Zná jí stejně dobře jako sebe samu. protože je její součástí. Jejím dědictvím a minulostí.

Po dlouhé chvíli ticha princ konečně promluvil. "Krev valkýry je dokáže najít. To ty je dokážeš najít." Na to Shadow nevěděla, jak odpovědět. Nedokázala mu říct pravdu ale ani mu nechtěla lhát. Marcus z ní odpověď nepáčil. Nechával na ní, zda mu jí řekne. Shadow přemýšlela ale nakonec k úctě ke své krvi, ke své přísaze a k matce mu nic neřekla. V jeho žilách koluje krev Vana, který bojoval v bitvě proti jejímu lidu. Marcus jí stále sledoval. Pozoroval každý její pohyb. Každý její nádech.

Pomalu zvednul jednu ruku a položil jí, na její tvář. Nejdřív nepatrně cukla ale nakonec mu to dovolila i když její instinkty na ní řvali ať se od něj dostane co nejdál. Ale zbytek těla chtěl jeho doteky. "Shadow Kevarin co to semnou děláš?" Za devatenáct let nikdo nevyslovil její jméno takhle. Neodkázala to pořádně popsat, ale z jeho úst její jméno neznělo tak temně. Chtěla, aby to ho vyslovil ještě jednou ale neřekla mu to. Ztratila slova, když se k ní princ pomalu nahnul a otřel se svými rty o její. Nebyl to polibek. Bylo to jen lehké otření rtů, a přesto její srdce tlouklo hrozně rychle a jí přišlo, že jí za chvíli vyletí z hrudi. Ani si neuvědomila že zavřela oči. Ani když se Marcus odtál je neotevřela. Vydechla zadržovaný vzduch z plic a snažila se uklidnit. Snažila se převzít kontrolu nad svým tělem který jí říkalo ať si ho k sobě přitáhne a také ho políbí. A i když to chtěla udělat nemohla. Ona je otrokyně on je Vanský dědic. Každý je úplně z jiného světa. Ona je Valkýra on je Van. Jejich rasy jsou od dávných věku ve válce. Nemůžou cítit co k sobě cítí oni dva.

"Prosím nedělej to." Nevěděla, o co přesně prosí, ale nechtěla, aby se to stalo znovu. "Proč ne?" Marcusův hlas byl klidný. Otevřela oči a uviděla, jak se jeho oči zase lesknout. Měli v sobě život. A i když byl v tu chvíli šťastná, že mu jeho oči zase jiskří také věděla, že tohle, co se mezi nimi děje je špatně. Je to proti všem pravidlům.

"Tohle nesmíme, Marcusi."

"Proč ne?"

Zavřela oči, aby unikla jeho pohledu, který ji propaloval. Čekal na odpověď, kterou mu chtěla dát, ale když otevřela pusu, aby mu odpověděla nic z ní nevyšlo. Čekala, že se Marcus ušklíbne nebo aspoň poznamená něco čím jí vytočí, ale on řekl úplně něco jiného. "Nedokážeš to, protože v hloubi duše víš stejně jako já, co jsme." Věděla, a právě to jí děsilo. "Setkali jsme se po sedmi letech. Po celou tu dobu jsem na tebe myslel. Pamatoval jsem si tě jako dítě, ale když jsi přede mnou stanula už jsi jím nebyla. Teď jsi žena, které koluje žilami krev Valkýry. Jsi potomkem nejsilnějších válečnic v historii a já jsem potomkem vládce. Každý jsme jiný ale přesto k sobě patříme Shadow. Jsme..." nedovolila mu, aby větu dokončil. "Buď zticha!" Její hlas protnul celou místnost. Byl chladný. Málem to řekl. Málem vyslovil to, čeho se nejvíc bála. Protože kdyby to vyslovil bylo by to definitivní. Už by to nešlo vrátit. Nešlo by to vyvrátit. A ona chtěla pomstu. Měla až moc krve na rukou a až moc nenávisti v srdci, aby mohla Marcusovi mohla dát to co by si přál. Zvedla se na překvapivě pevné nohy a odstoupila od něj. Musí si od něj držet odstup. Nesmí ho už k sobě nikdy pustit. Pro své i jeho bezpečí. Dodělá tento úkol a zmizí a nikdy už jí neuvidí.

"Už se mě nikdy nedotýkejte. Už nikdy se to nesnažte říct a už nikdy neříkejte mé jméno. Jsem Paní smrti a nikdo jiný. Nerozuměl jste mi princi!"

Marcusův pohled zatvrdl. Všechny emoce, které tam před tím byli, byli pryč. Zbyl jen chlad. Bolelo jí to, ale nesměla si dovolit nic z toho po čem toužila. "Ano rozuměl jsem."

S tím se zvedl a odešel do svého pokoje. Čekala, že práskne dveřmi, ale tak se nestalo. Bylo slyšet jen tiché zacvaknutí zámku a pak nastalo ticho. Shadow ale přišlo že srdce které se jí léčilo se znovu láme na milion kousíčků.