Cesta byla hrozná máma asi čtyřikrát zastavovala, protože jí bylo špatně. Nevím jestli někde něco chytla ale větší pravděpodobnost je, že bude nový přírůstek do rodiny. Protože jí je špatně už od mého příjezdu.
Nad myšlenkou ,,Rodina" jsem se trochu pousmála. Nikoho z nich neznám a už pár měsíců mám nevlastního otce a dva bratry. Můj úsměv zaregistrovala máma a zeptala se ,,Děje se něco? Co se tak usmíváš? " otázku jsem chtěla ignorovat ale nedalo mi to. ,,Nechci aby jsme se už hádali, jen chci aby jsi byla upřímná. Přemýšlím nad tím, koho ze své rodiny vlastně znám. Nebýt fotografii ze svatby tak nevím ani jak vypadá tvůj manžel!" máma posmutněla a dokonce jí ukápla i jedna neposedná slza.
,,Zlato moc mě mrzí, že jsem ti to neřekla. Vím, že je to neomluvitelné ale už to nevrátíme. Taky si přeji aby vše bylo jako před tvým odjezdem do zahraničí a my měli mezi sebou zase dobré vztahy. Myslím že svou rodinu brzy poznáš a budete si rozumět." tahle slova mě povzbudila proto jsem chytla svou mámu za ruku a pevně jí stiskl.
Po tom co jsme si to s mámou vyříkali se mi trochu ulevilo a na chvíli jsem usnula. Probudila jsem se těsně před vraty do našeho nového domu. Jen jak jsem je spatřila se mi chtělo brečet. Okamžikem kdy jsme projeli bránou se mi změnil celý život. Život který jsem žila do teď ať už v zahraničí nebo s mámou jako by se vytratil. Teď se budu muset oblékat na úrovni a do školy určitě budu nosit nějakou uniformu nebo co to boháči nosí. Když jsme dojeli k budově nemohla jsem tomu uvěřit. Budova vypadala nádherné ale už od pohledu z ní, jsem měla dojem že tato rodina bude velkým oříškem pro mé sousto.
Po dobu svého studia jsem zažila spoustu zazobanců a nikdy jsme si neměli co říct. Tedy já si s nimi neměla co říct, chovali se vůči ostatním tak arogantně že to člověk poznal na míle daleko.
S mámou jsme vystoupili a šli ke vchodu do domu. Nečekala jsem, že by se mě v tuhle chvíli máma snažila podpořit. Přeci jen věděla proč jsem se vrátila zpět ze zahraničí ale mýlila jsem se. Když jsme byly v půli cestě k domu máma mě pevně stiskla za ruku ze slovy ,,Nechci aby si Gabrielovi padla kolem krku a ze dne na den mu začala říkat tati. Na to nemám právo jen mi slib, že se pokusíš přijmout mé rozhodnutí." Nikdy bych se mámino rozhodnutí nesnažil vyvracet a to taky věděla. Jen se obávala toho jak si zvyknu na vše co se za poslední dobu v mém životě změnilo.
V zahraničí jsem byla dlouho a s mámou se viděla málo. Za poslední rok to nebylo vlastně ani jednou. Svátky jsem trávila s rodinou mého přítele a nikdy si neodpustím, že jsem mu obětovala tolik času a už vůbec si neodpustím, to že jsem si s ním začala.
