Kde příběhy končí

Zabij to děvče

Včera jsem byl ještě v klidu, ale snad to bylo tím, že můj minulý úkol byl tak moc náročný. Nyní se mě ale začala zmocňovat zlost. Začínal jsem tohle místo nenávidět a nehodlal jsem se smířit s tím, že mě někdo mohl takhle uvěznit. Jsem přeci nejlepší a nejznámější nájemný vrah na světě. Být nájemným vrahem není trestné. A já se již druhým dnem válím v této hnusné, zatuchlinou páchnoucí cele.

A co hůř. Podobu změnit nemohu, vlk i jestřáb by se nikdy s tímto vězením nesmířili, zde může být zavřen pouze člověk. Ale já jsem člověkem jen ze třetiny. Z těch zbylých dvou, které se neustále rozrůstají, jsem zvířata.

A jak už to tak bývá, uprostřed mých úvah mě někdo vyrušil. Nebo lépe řečeno, vyrušilo mne cvaknutí zámku a chřestění svazku klíčů.

„Dagobert?" Zeptal se voják.

„Tady." Pronesl jsem co nejklidněji a nejchladněji, jak jsem jen mohl.

„Za mnou." Řekl. Já se zvedl a následoval ho. Nejraději bych mu dal jednu do zubů, on mi nemá co poroučet. Ale bylo mi jasné, že pokud nebudu alespoň na určitou dobu poslušný, tak shniju ve vězení. Nebyl to strach, jen chladná úvaha.

Nešli jsme ani tak dlouho a došli jsme do místnosti bohatě zdobené. A tam na pohodlném křesle znuděně seděl můj věznitel. Čaroděj Bertram.

„Buď zdráv, Dagoberte."

„Moc mě těší." Řekl jsem a uklonil se.

„Opravdu? Moc by mě zajímalo co. Jen se netvař, já jsem skutečný mistr kromě mnoha oborů, které ovládám přímo skvěle, ovládám mistrně nahlížení do cizí mysli."

„Vím, pane." Odpověděl jsem s další úklonou.

„Prosil bych o upřímnost."

Tuhle prosbu jsem nemohl nesplnit.

„Dobrá tedy. Začněme znova, co se týče tohoto setkání, tak mě netěší vůbec a co se týče vašeho oboru..." Musel jsem se usmát. Ale ne vřele, úsměv to byl krutý a vítězný. ,,Do mé hlavy přeci nevidíte."

„Kdybys nebyl třikrát, viděl bych." Řekl povýšeně Bertram. A já se jen zašklebil. Dělal jsem jako kdybych byl mocnější než on. Ani náhodou. Byl jsem bezmocný. Ale ne nejistý. Protože teď dostanu úkol, který budu muset splnit. To je jisté.

„Ale nechme už toho." Řekl vesele Bertram. ,,Jsi zde jen proto, že podobného člověka nenajdu snad nikde na světě. A teď jsi v mé moci. Ale nechci tě zničit. Byla by tě škoda. Mám pro tebe úkol. Důležitý úkol. Úkol který neodmítneš."

„Mluv, Bertrame. Zajímá mě odkud máš to přesvědčení."

„Dobrá, ale na to se musíme oba dobře uvelebit. Pojď, mám jednu skvělou místnost, ve které vyřizuji pouze ty nejdůležitější záležitosti."

Chvíli jsme procházeli spletitými chodbami zámku, než jsme dorazili do té místnosti, kde jsme měli tak důležitě jednat. Během procházení těmi nekonečnými chodbami mě napadlo, k čemu vlastně potřebuje čaroděj zámek?

V pokoji byly dvě měkké pohovky a mezi nimi stůl. Na stole leželo občerstvení. Tenhle čaroděj měl očividně moc rád pohodlí. Snad proto ten zámek. Ale po tom čase, který jsem strávil zavřený v cele, jsem opravdu pohodlí neodmítnul.

„Posaď se, lehni si, mě je to jedno, prostě si udělej pohodlí." Netušil jsem, jaká poloha bude vhodná a z mé strany upřímná. A tak jsem si napůl sednul, napůl lehnul na bok a čekal co se bude dít dál.

„Tak, to je ono. A teď pozorně poslouchej. Poslouchej, jelikož se ti nějaké informace mohou hodit." Tentokrát jsem čaroději věnoval plnou pozornost. Pokud mi někdo zadává úkol, je nutno mu věnovat pozornost, nemálo se při tom člověk dozví. A když jste třikrát, musíte mít vědomosti hned pro tři těla, jinak zahynete. A mé plány do blízké budoucnosti mou smrt nevyžadují a já ji rozhodně v plánu nemám.

„Takže, vlku, jestřábe a i ty, Dagoberte, mám pro vás úkol. Je mi jedno, jak ho splníte, ale je důležité, aby ho alespoň jeden z vás splnil. Nevím jestli to již víte, ale občas se stane, že se narodí nějaký člověk, který dostane dar magie. Někdy je to jen malý dar, ale jindy je to dar obrovský s nezměřitelnou mocí. Já znám jedno takové děvče. Narazil jsem na něj na trhu, a když jsem se pokusil přečíst jeho myšlenky, nešlo to. To děvče mělo naprosto kamennou tvář. Očividně nechtělo, aby někdo znal jeho myšlenky. A právě proto jsem je znát chtěl. Ale to, na co moje magie narazilo, bylo jako obrovská kamenná zeď. Samozřejmě jsem ji chtěl zničit, ale hned po prvním pokusu její magie, začala tu moji pohlcovat a ničit. Samozřejmě jsem stále stejně mocný, ale moc rád bych měl její magii. Tvůj úkol vlku, Dagoberte a jestřábe, je: zabít to děvče a přinést mi jeho srdce. Víc po tobě není žádáno. A odměním se ti bohatě."

„Nameleš toho spoustu okolo, Bertrame, ale důležité je někde zapomenuto. Kde bydlí, to je jasné, nejbližší trhy jsou zde ve vesnici Calmait. Na vesnici jsou to trhy docela velké a slušné. A je tam méně kapsářů než ve městech. Ale jméno té dívky, popis a nebo alespoň nějaký znak, podle kterého ji poznám?!" U poslední věty jsem málem křičel a svá slova zdůraznil ranou pěstí do stolu. Nádobí zařinčelo.

„Překrásná hnědovláska ve věku asi čtrnácti let." Rozplýval se čaroděj. Já zanechal kamennou tvář. Došlo mi, na co asi myslí.

„Dobrá tedy. Nemá smysl se hádat. Prostě budu věřit, že ve vesnici žádná jí podobná není. A že nemá dvojče."

„Má ještě krásné hnědé oči, plné rty, dlouhé černé řasy, bílé zuby a jemnou pleť. A teď už si ji nespleteš. Žádné prosté vesnické děvče si neudrží svou krásu tak, jako ona."

„Kdy mám vyrazit?" Zeptal jsem se a dal tím tak najevo, že úkol přijímám.

„Zítra ráno. Do té doby si odpočiň zde, v mém zámku. Pokoj máš na konci chodby."

Čaroděj ode mě žádal naprostou upřímnost. Proto jsem se bez jakéhokoli poděkování či náznaku úcty zvednul a šel do pokoje. Hrdý, vzpřímený, s kamennou tváří.