Je to skoro jako v pohádce. Dívka s krásou princezny a muž se schopností bít se jako nejlepší rytíř. Ale tuto pohádku nám kazí skutečnosti. Skutečnosti, že ačkoliv ta dívka má krásu princezny, je to jen prosté děvče z vesnice. A skutečnost, že snad...
Nemohl jsem usnout. Chvíli co chvíli jsem slyšel jak někdo chodí a toulá se po chodbě. Nedalo mi to a vylezl jsem z postele, na níž jsem se celou dobu stejně jenom převaloval. A na místě, kde ještě před chvílí stál Dagobert nyní stál velký černý vlk. Potichu jsem v jeho těle přistoupil ke dveřím. Kroky člověka, který tudy procházel byly nejisté a rozhodně to nebyly kroky dospělého člověka.
Chvíli co chvíli jsem slyšel cvaknutí kliky. To dítě někoho hledalo. Nebylo pochyb koho. Přijal jsem opět tělo člověka. V takovýhle chvílích bylo lepší uvažovat jako člověk.
Za chvíli se ozvalo zaklepání a poté tichý hlas malého děvčete.
„Jste tady. Netvařte se jako že ne. Poznám použitou kliku." Byla chytrá. Ale já neuznával vychytralé malé holky. A její hlas sice chvěl nejistotou, ale tím co řekla si byla určitě jistá.
Je mnoho chvílí kdy máte na výběr ze dvou možností - buď se budete chovat mile a nebo budete svině. Momentálně jsem volil spíše tu druhou možnost. Kdo ví, co je to za dítě. Přeci jenom je v sídle mocného čaroděje.
„Prosím. Musím vám něco nutně říci."
Musel jsem se usmát. Tolik lidí mi to již říkalo. Ale většinou za tím rozhovorem bylo něco více než pouhá komunikace dvou lidí. Mělo to obsahovat i fyzický kontakt. A ještě jednu drobnost. Tedy spíše tenkost. Tenká čepel mezi dvě určitá žebra. Moje žebra.
„Prosím." Zasténal zoufale dívčí hlásek. „Potřebuji s vámi nutně mluvit. Závisí na tom hned několik životů."
Vím, je ode mne hnusné podezřívat malé děvčátko z vraždy, ale tohle já dělat musím, závisí na tom můj vlastní život. A za každou takovouhle prosbou se dá tak snadno hledat vražda.
„Dobrá tedy." Řeklo tiše děvčátko. Já jen slyšel sykot vytahovaného nože. Potom jen zvuk doprovázející dýku, která se dotkla země a pomalu se po ní posouvala, až proklouzla pode dveřmi. Děvče do mí muselo pořádně strčit, protože se dýka ocitla nedaleko mých nohou.
Nakonec jsem tedy, se stálým podezřením dýku zvedl a druhou rukou jsem poslepu na stole nahmatal klíč. Odemčel jsem a můj pohled padl na malé děvčátko ve věku asi dvanácti až třinácti let.
„Copak chceš?" Zeptal jsem se tak jistým a tvrdým hlasem až se dívka otřásla.
„Přišla jsem si popovídat o vašem úkolu, co vám dnes zadal můj otec."
„Povídej tedy." Pobídl jsem ji a naznačil ať se posadí na postel. Když to učinila, sedl jsem si vedle ní. Pohlédla mi do tváře a začala vyprávět.
„Jmenuji se Alžběta a jsem dcera majitele tohoto zámku. Můj otec je mocný čaroděj. Ale ti nejmocnější nikdy neumí svou moc použít k dobrým účelům. Lépe řečeno: zabíjet je snažší než léčit. Na léčení je potřeba správná moc. Právě tu by mohlo mít to dítě, které máte vy zabít. A moje maminka, víte moje maminka je hodně nemocná. Můj otec ji hrozně miluje a já ji mám taky ráda. Prosím, zabijte to děvče pro moji maminku."
Já svou matku neviděl od devátého roku svého života a nikdy mi nechyběla. Když máte kolem sebe jenom smrt, tak odmítáte mít okolo sebe jakéhokoliv člověka. Protože potom, ať už je to přítel nebo nepřítel máte v hlavě nastaveno, že musí zemřít. Bezpodmínečně.
Podíval jsem se tomu děvčeti do očí. Už jsem tolikrát takové oči viděl. Oči plné touhy. Ale tyto oči obsahovali ještě něco navíc. Byla v nich prosba... A důvěra.
„Vždyť je tomu dítěti zrovna tolik co tobě." Řekl jsem. A ona očividně pochopila.
„Vždy jsem si myslela že nájemným vrahům nezáleží na tom, koho mají zabít."
Překvapilo mě, jak byla Alžběta, nebo spíš Bětka, upřímná. Nebála se mě. Chovala ke mě důvěru. A právě toho si cením nadevše. Důvěra. Jsou sice tací, kteří říkají, že nikomu nelze věřit. Ale já si stojím za tím, že bychom si měli navzájem důvěřovat a být přátelé. Ale přesto zabíjím. A proč? Protože právě zabíjením si získávám nejvíce důvěry.
„Každý nájemný vrah je na tom jinak dítě."
„A proč zabíjíte vy?" Zeptala se.
„Já zabíjím, protože jsem že dvou třetin zabiják. Vlk a jestřáb. A člověk. Vlk i jestřáb zabíjejí přirozeně a člověk byl také vycvičen k boji. Jedině zabíjení že mě dělá lidskou bytost. Kdybych nezabíjel, tak o mě nikdo nestojí."
Bětka pouze přikývla.
Nastala chvíle mlčení. Ale tu najednou Bětka promluvila.
„Musíte mi důvěřovat, když jste se mi takto svěřil. Jak a kde jsem si takhle rychle získala vaši důvěru nevím. Ale každopádně vy jste si získal tu moji." Chvíli mlčela, ale mě bylo jasné, že tohle není vše, co mi chce říct. „Něco pro vás mám. Jako důkaz vzájemné důvěry." Strčila ruku do kapsy a když ji vyndala, tak se něco zalesklo v její ruce. Když mi to předala a já si to mohl dobře prohlédnout, tak jsem spatřil, že tom co se lesklo v její ruce byl malý medailon. Na medailonu byla vyobrazena liščí matka s mládětem a okolo nich plameny. Mládě se tulilo k mamince. A liščí matka neměla z plamenů strach. Říkalo se tomu Znamení dvou lišek. A bylo to znamení nejvyšší důvěry.
„Znamení dvou lišek." Řekla Bětka nepřítomně. „Znamení bezmezné důvěry. Mládě důvěřuje matce. Bezmezně. A matka má zase bezmeznou důvěru v to, že plameny jejímu dítěti neublíží. Důvěřuji ti pane Dagoberte, stejně jako jestřábovi i černému vlkovi."
„Dobrá tedy. Zabiju to děvče. Předtím jsem pochyboval o tom, jestli je to správné, ale teď vidím, že to dělám pro dobrou věc. Nyní vidím že mohu zabít a nebát se toho, že za mými zády zůstává zlo a hněv. Děkuji ti Bětko."
Podíval jsem se do její tváře, po které pomalu stékala slza, ale viděl jsem, že na jejích rtech se usadil úsměv plný štěstí a bezmezné důvěry.
„Děkuji." Řekla ještě. A odešla. Když za sebou zavírala dveře, spatřil jsem, že na krku nosí malý medailonek, který bezpochyby nesl Znamení dvou lišek.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
