Start a Game

27

Vzdalovala jsem se každým krokem, on se ale přibližoval. Byl čím dál tím blíž! Nevěděla jsem, zda to bylo mou vinou, nebo nějakého kamene, ale spadla jsem dozadu, na chodník. On se rozeběhl a klekl si ke mně.

,,Copak? Jsi utekla, a teď miluješ zem?“ utahoval si z ní.

,,Mohl jsi mě nechat být.“ řekla jsem a zamračila se.

,,Kolikrát ti mám říkat, že se doktorům netyká.“ řekl a vytáhl z brašny ampulku, která měla mít jen jeden účinek.

,,To si nenechám píchnout.“ řekla jsem a plazila jsem se pryč.

,,Markét? Pojď mi ji podržet.“ křikl na záchranářku.

Byli v přesile. Bože...

Snažila jsem se oddalovat, ale marně. Přišla ke mně ta záchranářka a objala mě zezadu takovou silou, že jsem sotva mohla dýchat.

,,Díky. A co ty? Necháš se ošetřit, nebo tě tady s Markétou uspíme?“ řekl a v očích mu byla vidět jiskřička té jeho stupidní lhostejnosti.

,,To nemůžeš.“ řekla jsem lhostejně, i když mi to lhostejné rozhodně nebylo.

,,Můžeme.“ řekla ta záchranářka.

Začala jsem kopat nohama. Vše bych udělala, abych nemusela dostat injekci, ale nechtěla jsem se vzdát. Daniel jen pokýval hlavou a vytáhl znovu ampulku s injekcí. Vytrhl krytku injekce, nabral průhlednou tekutinu, poklepal na ní kloubem, vystříkl kousek tekutiny, aby v ní nezůstal vzduch, a podíval se na mě. Vytáhl dezinfekci, kterou mi postříkal drženou ruku, a vpíchl mi tekutinu  do těla. Vyděšeně jsem řvala, cukala sebou, vyhrožovala, ale bylo to marný. Za chvíli jsem byla v říši snů...

Vzbudila jsem se na nemocniční posteli. Nademnou stál Daniel, který si něco pečlivě zapisoval. Leknutím jsem sebou trhla, ale zjistila jsem, že mám ruce přivázané k lůžku. Daniel si všiml mého pohybu, a tak odložil kartu a podíval se na mě.

,,Tak ty jsi už vzhůru?“ řekl a zazubil se.

,,Jo. Proč si mě svázal?“ zeptala jsem se klidně.

,,Dyť by sis mohla ublížit.“ řekl, ale v jeho slovech nebylo ani kousíčku pravdy.

,,Haha. Vyprávěj si to, Danieli, naprosto kdekoliv, ale u mě ne.“ řekla jsem a dívala jsem se na jeho reakci.

,,Chápeš, že to dělám pro tvé dobro, že?“ optal se.

,,Ne, nechápu. Děláš to pro SVOJE dobro.“ řekla jsem naštvaně.

,,Jsi nemocná, takže je normální, když má o tebe někdo strach.“ řekl a usmál se.

Další jeho stupidní hra.

,,Nechoď za mnou s těmito debilními řečmi. Vím, že tady hraješ divadlo.“ hádala jsem se s ním.

,,Dobře. A co s tím uděláš? Jsi přivázaná a psychicky labilní.“

,,Ty moc dobře víš, kdo mi to tam napsal!“ řekla jsem.

,,Musím tě nějak dostat k sobě. Jinak to nešlo.“ řekl klidně.

,,Tyvole...mohl ses se mnou začít bavit a zkamarádit se, a ne stalkovat, nebo unášet!“ řekla jsem naštvaně.

,,Sestři. Dejte pacientce něco na uklidnění.“ řekl a odešel.
********
Ležím tu už pár hodin. Rodiče nemají na jízdenku, takže mě naštěstí nenavštívili. Co bych řekla? Já jsem utekla před svým únoscem. Já jsem nevinná!

Jo. To vystihuje mojí situaci.

Už mě odvázali. Někdy si ale říkám, proč lidi takhle omezovat...je to jejich věc.

Do dveří vešel Sylvain a zabouchl za sebou dveře.

,,Zítra tě propustí. Vím, že tu je Daniel, ale proč jsi zdrhla?“

,,On by mne unesl, Sylvaine! Je to blázen!“řekla jsem.

Nechápavě se na mě podíval.

,,Viděly by ho kamery.“ řekl.

,,Dnes odejde z nemocnice. Dal výpověď.“

,,Ale kam jinam by šel?“

,,Dodělává si kurz, a pak jde učit.“

,,Supr.“

,,Vedle do školy.“

Dívala jsem se na něj, jako na debila.

,,No vážně. Přísahám.“

Abych to objasnila. My máme gymnázium. Vedle gymplu je policejní vysoká škola a naproti vysoké je ještě malá soukromá zdravotní střední škola.

Docela komplikované, co?

,,Tak já jdu. Zatím.“ řekl. Než jsem stačila něco říct, odešel.

***************
Takže...tato kapitola byla docela krátká a málo akční. Ale nebojte, změní se to. DÁM indícii.

Začalo to...znovu
Start a game - Continue in a game .

Na mém profilu jsem říkala, že chci čtyři díly. Jenže je lepší to dát do jedné knihy, takže tímto pomalu uzavírám první dílek tohoto příběhu.

Děkuju za dočtení proslovu.
-Alex