Lights Out || Czech

I.

Bříšky prstů jsem si setřela slzy, které zanechávaly po mých promrzlých lících z podzimního chladu nikdy nekončící proudy a znovu ponořila hlavu do třesoucích se dlaní a začala neúprosně vzlykat. Celá se třásla, sotva se nadechovala, přes zaslzené údolí v očích rozmazaně rozpoznávala okolí před sebou a nedokázala zadržovat kapičky slz.

Nemohla jsem najít útěchu, pocit bezpečí, lásku, objetí a světlo v tom nejhlubším tunelu symbolizující čas na lepší zítřky.

I když jsem byla jiná než ostatní a nikdy se nezapojovala do diskuzí s ostatními a raději byla schoulená v rohu místnosti, i přesto jsem v nitru svého srdce vždy cítila, že Bůh mě každou vteřinou chrání a dává naději na lepší život.

Můžeme býti sebevíce odlišní, avšak moc této nadpozemské bytosti nás do sklonku života navždy bude ochraňovat. I v těch nejkrutějších chvílích. To nás učili v hodinách Náboženství, a cítím, že to je pravda, protože bez něho, bez této významné osobnosti, bych na tomto krutém světě už dávno nebyla. Tím jsem si byla stoprocentně jistá. Nebýt jeho, nejsem tady.

Se slzami ve svých očích jsem se vzápětí podívala na fotografii u náhrobní desky, kde se můj milý usmíval. Milovala jsem jeho úsměv. Vždy se mu rozzářily jeho kaštanově hnědé oči a zvýraznily jeho roztomilé dolíčky ve tvářích, když se na mne pousmál. Přitiskla jsem si fotografii v masivním hnědém rámu blíže ke svému rychle bijícímu srdci a znovu začala vzlykat.

Tak moc mi chybí... Kdyby tak věděl, jak moc se tu trápím a proplouvám svým životem jako tělo bez duše... Bez smyslu života... A bez pocitu být někým milován...

Jsem si vědoma, že jsem ve svém životě spáchala spousty neodpustitelných hříchů, ale takhle krutý trest si rozhodně nezasloužím... Já určitě ne.

Ucítila jsem prudké pohyby v břiše a vzápětí si vzpomněla na naši malou fazolku, jak jsem našemu maličkému štěstí ráda přezdívala.

Miloval děti a vždy si přál mít syna, který by mu sametově dětskýmu hláskem říkal „Tati". Jenže jeho sen se nikdy nenaplní... Možná až se oba setkají v dalším životě. V tom posmrtném.

Při této myšlence mnou proběhl mráz po zádech. Nechtěla jsem na to ani ve snu pomyslet.

Cítila jsem, že je všemu konec. Když zemřel nešťastnou událostí on, zemřu i já. S pocitem, že mohu pro mého přítele obětovat tu nejvyšší daň - svůj život a život našeho syna.

Pamatuješ si na to, jak jsme si jako malí špuntíci hráli spolu? Předháněli jsme se v družině mateřské školy kdo postaví tu nejvyšší věžičku z barevných kostiček a když se někomu skácela, tak se ten druhý rozzlobil a chvíli hrál uraženého do té doby dokud v dalším kole nevyhrál? A pamatuješ si na to, jak jsme si rádi hrávali s dřevěným vláčkem a vozili jsme v něm naše oblíbená plyšová zvířátka? Už paní družinářka nám přece říkala, že nedokážeme býti ani chvíli bez sebe, ale byli jsme moc malí na to, abychom to pochopili.

Dlouhou dobu, většinu našeho života, jsme k sobě cítili pevné pouto, které jsme ani jeden z nás nedokázali přesněji popsat a ani jeden z nás nevěděl, co k tomu druhému cítíme. Osudovým okamžikem, kdy se ledy prolomily a my poprvé vzájemně pronikli do našich těl nastal přesně před měsícem, den před tím než se to všechno stalo. Nikdo z nás tenkrát nevěděl, co se druhého dne stane. To, co se rozhodně nikdy stát nemělo. Ani v tom nejstrašidelnějším snu. A já zůstala na všechno sama. I na malou fazolku. Na naši malou fazolku.

Neměla bych na to myslet. Ale když já si nemohu pomoci...

*****

„Jessie, kde seš? Ty než se namaluješ, tak to trvá celou věčnost!" ironicky na mě zvolal Aleksi a zpoza dveří jsem uviděla, jak se ušklíbl a nenápadně mě pozoroval. Tak nenápadně, že jsem jeho odraz viděla ve zrcadle před sebou. To byl celý on.