1. Kočičí Válečníci- Zapomenutá věštba

32. kapitola🐾

Bobulka:

Hnědá kočka seděla před vchodem do tábora a přemýšlela. Srst na krku měla naježenou z nervozity. Sledovala, jak nad Posvátným lesem vychází Slunce. ,,Bobulko?" ozval se hlas a vedle ní se objevil léčitel. ,,Ano?" ,,Vím, že máš strach. Ale Duchovní tě vybrali z nějakého důvodu. Jsi chytrá a skvělá. Určitě se ti podaří zastavit ono nebezpečí." řekl Bahňák a posadil se vedle ní. V hlavě se jí jevily obrazy těch třech kocourů. ,,Myslíš, že ti tři...",,Bez pochyby. Jsou to pomstychtivý kocouři..." zadíval se na oblohu a povzdychl si. ,,...Chtějí nás potrestat za činy našich předků....Popravdě se jim nedivím." zamumlal a zaryl drápy a do vlhké země jejich klanu. Bobulka souhlasně zavrněla a protáhla si tlapy. ,,Mohu s tebou jít půl cesty? Chtěl bych se zastavit u Nebeského kameni a požehnat ti." řekl a podíval se na ni. Hnědá válečnice přikývla. Cokoliv, aby se mise povedla a ona zachránila svůj klan a kočky jí nejbližší. ,,Dobrá, vyjdeme při západu slunce. Půjdu ti nasbírat nějaké bylinky na cestu." rozloučil se s ní a klusem se vydal k léčitelské sušině. Bobulka se otočila a chtěla se vrátit do tábora, když do ní narazila modrošedá kočička s bílou bradičkou. ,,Tady jsi!" vydechla kamarádka naší hlavní hrdinky a objala ji. ,,Stinná hvězda zrovna říkala, že musíš odejít..."Bobulce se zúžilo hrdlo a na prázdno polkla. Tůňka pro ni byla velice důležitá, je to její nejlepší kamarádka už od školky, vždy byly spol a teď jí má na kdovíjak dlouho opustit? ,,Tůňko...já...Duchovní...",,Já vím." mňoukla sklesle modrošedá kočka a zadívala se do země. ,,Mám strach." promluvila po chvilce Bobulka. ,,Proč? Jsi skvělá bojovnice a lovkyně, zvládneš to." řekla ji povzbudivě Tůňka a zadívala se ji do očí. ,,Mám strach, že se nestihnu vrátit, než se tvoje děti stanou učedníky...Mám strach, že  je neuvidím dospět...Mám strach, že se nevrátím." ,,Bobulko, to neříkej!" vyhrkla její kamarádka a přitulila se k ní. Když byla těhotná, tak slíbila naší hrdince, že se jedno z jejich koťat stane jejím učedníkem. Bobulka se na to vždycky těšila. ,,Víš, že se bojíš, ale ty se vrátíš....vybral si tě samotný Duchovní klan! Naši předci ví, jak jsi chytrá, šikovná a nemilosrdná v boji, proto si tě zvolili." Tůnčina promluva se hnědé kočičce zaryla hluboko do srdce. Děkovně se na ní usmála. ,,Máš pravdu. Vrátím se a zachráním náš klan." řekla a rozhodně vstala. Zadívala se na Slunce líně valící se po obloze. Brzy se bude chýlit ke spánku a to bude doba, kdy se ona a Bahňák vydají na cestu. Na cestu, na které zjistí, co jak zachránit kočky, které miluje.

Bobulka stála vedle Bahňáka uprostřed tábora. Kolem nich se shromáždili kočky z celého klanu a provolávali její jméno. Na vyvýšenině stála velitelka a shlížela pohledem plné důvěry na naši hrdinku. ,,...Za náš celý klan ti přeji hodně štěstí." dokončila zrovna svoji řeč. Davem to zašustělo vzrušením a souhlasným vrněním. Tůňka se tulila ke svému druhovi a u nohou ji seděli jejich děti. Tmavokotě a Černokotě se nechápavě ptali svých rodičů, kam teta Bobulka jde, ale nikdo jim neodpověděl. Mechokotě vyskočilo na packy a ladnými skoky dohopsal k hnědé válečnici. ,,Tetičko, vrať se brzy!" poručil ji jako rozený velitel. Bobulka se nad jeho činem zasmála a pohladila ho po hlavičce. ,,Neboj se, vrátím. A pak vám o všem povím." slíbila a olízla mu ouška. Šedý kocourek se pousmál a vrátil se ke svým sourozencům a rodičům. ,,Je čas jít." zamumlal léčitel před listový sáček plný bylin a sklonil se před velitelkou, aby dal najevo, že půjdou. Bobulka udělala to samé a poté se oba rozběhli pryč z tábora.

Celou cestu spolu ani nepromluvili. Doprovázelo je jen žbluňkání v mokřadu a žabí kvákání. U Nebeského kamene oba zastavili a popadli dech. Bahňák položil bylinky a došel k magickému kameni. Oči se mu třpytily a na kožichu jakoby se mu objevili hvězdy. Bobulka se k němu přidala. Oba si lehli a dotkly se čumáky kamene.                                                                                                     Objevila se na tmavě modré zemi. Okolí se pohybovaly hvězdy a měsíc byl v úplňku. Vedle ní stál Bahňák. Tlamičku měl mírně pootevřenou a větřil. Hledal snad někoho určitého? Bobulka se k němu přidala a do nozder ji udeřil pach, který cítila když byla malá. Najednou se k nim z temnoty přiblížily zářivě modré oči. Hnědá kočička brzy poznala, že se jednalo o štíhlou černou kočku bez ocasu s ulízanou srstí. ,,Bahňáku, ráda tě vidím." zamumlala a přivítala se s léčitelem. ,,Já vás taky Stínko." poklonil se ji a otočil se na naši hrdinku. ,,Tohle je Bobulka, ale to jistě víte." řekl a usmál se na hnědou válečnici. ,,Bobulko, tohle je Stínka, bývala to léčitelka Bažinného klanu přede mnou." vysvětlil. Nízká kočička už tušila odkud zná její pach. Když se narodila, tak byl Bahňák pouze učedník a o ni a její sourozence se starala postarší černý kočka. Jak Bobulka rostla, tak si vsugerovala, že se o ní staral pouze černý stín, na talentovanou kočku si již nepamatovala. Zemřela totiž pár týdnů po jejím narození. ,,Zdravím tě Bobulko. Vím, že ty si na mne nepamatuješ, ale já tě znám. Sleduji tě, jako všechny Bažinné kočky, a držím nad tebou ochranou packu. Jsi chytrá, loajální a skvělá bojovnice, proto jsme tě s ostatními předky vybrali." řekla a pousmála se na ni. ,,Moc děkuji za takovou čest." mňoukla Bobulka a nervózně se podrbala za uchem. ,,Přeji ti hodně štěstí na cestě." řekla Stínka a dotkla se ji čumákem na čele.

V tu chvíli se Bobulce zamotala hlava, kolem sebe viděla točící se hvězdy a udělalo se ji špatně. Zavřela oči a doufala, že to brzy skončí. Bahňáka a i Stínku vedle sebe již necítila. Pomalu otevřela očka a rozhlédla se kolem sebe. Byla na planině u jednoho domu, kde štěkalo mnoho psů. Poblíž začínal hustý smíšený les. Bobulka se přiblížila k vysokému dřevěnému plotu, který se třásl, protože do něj něco neustále naráželo. Nenávistné štěkání ji obklopovalo a ona neslyšela ani vlastní myšlenky. Malá kočička si všimla vysokého stromu kousek pár metrů od ní. Doběhla k němu a vyškrábala se na nejnižší větev, která již byla nad plotem. Opatrně nakoukla dovnitř pozemku, ale nikde neviděla ani jednoho psa. Štěkání ale neustávalo, jen plot se už netřásl. To, co ale viděla na dvorku ji vylekalo. Byli tam ti tři kocouři, které viděla předchozího dne! O něčem se zamyšleně bavili. Bobulka se natáhla, aby slyšela, co si povídají.