Milencům

Je to poetické, až to bolí

Představte si báseň o holce,
která je zamilovaná.

Je to poetické a plné patosu...

A to je její život.

Ta holka žije zvláštně.
Rozdává svou lásku
všem okolo sebe
a málo jí zbyde
pro ni samotnou.

Je to poetické, až to bolí.

Když je u ní její milý,
spávají spolu
na matracích na zemi
a když u ní
její milý není,
spí sama v posteli
s pěti polštáři,
s dvěma peřinami
a velkým plyšovým medvídkem,
co od milého dostala k narozeninám.
Proč má postel zaplňenou tak,
že se tam sama skoro nevejde?
Možná se tak cítí méně osaměle?
Snad.

O víkendu je plná života.
Směje se, dovádí, miluje.
Ale když se v neděli
musí loučit,
večer na ni zase dopadnou
její starosti a povinnosti
a v pondělí se zas obleče do šeda
a z vyčerpání si ani
nezamaluje kruhy pod očima.

Ale zoufale se snaží
držet na tváři úsměv
a rozdávat lásku a štěstí,
i když už má sama velmi málo.

Po nocích myslí na jeho náruč,
vymýšlí básničky a píše dopisy
černou tuší, kterou na papíře
ředí její slzy.
A pečetící vosk
se jí lepí na prsty,
jako řasy na víčka.

Je to plné patosu a poetické,
až to bolí.
A to je její život.

Ráda by při svíčkách
poslouchala staré desky,
pila kávu a čaj
v pokoji zdobeném uměním,
psala, četla a milovala.

Z celého srdce milovala...

Jak patetické.
A to je její život.

Tak poetické.
Až to bolí.

A to je můj život.