Pod rouškou noci ▬ ʰʸᵘⁿʰᵒ

2.: Smíš cokoli

Pročísl si vlasy vlhkou dlaní, aby urovnal ofinu na čele, a zkontroloval svůj vzhled v zrcadle. Oči automaticky sklouzly ke krku, stejně jako pokaždé, když měl možnost vidět svůj odraz; Minho naklonil hlavu na stranu, prsty přejel po dvou vybledlých tečkách na kůži. Po zádech mu sjel mráz při vzpomínce na upíra ze snu, který nebyl snem. Uvěřit něčemu takovému bylo skoro nemožné, absurdní. Ale Minho tomu věřil.

Modře zářící oči ho pronásledovaly v myšlenkách pořád, každý den, a ve snech se vracely noc co noc v podobě vybledlých vzpomínek, které nedokázaly ani z malé části nahradit to, co v něm doznívalo už týden. Ten intensivní pocit se vytrácel spolu s narůžovělými jizvičkami, po kterých již téměř nezbyla ani stopa.

Minho se děsil chvíle, kdy zmizí úplně. Nechtěl o ně přijít. Měl pocit, že spolu s nimi odejdou i vzpomínky a upír s modrýma očima se opravdu změní v sen, na který časem zapomene. Nechtěl zapomenout. S povzdechem si upravil košili a vyšel z koupelny. Zkontroloval čas, popadl klíče i mobil, hodil je do batohu k peněžence a pouzdru s nahrávkami k dnešním hodinám tance, a doprovázen modrým pohledem opustil byt. Seběhl schody z prvního patra, chladné ranní počasí se mu zahryzlo do kůže ještě dřív, než otevřel dveře.

Chodníky již byly plné lidí spěchajících do práce i do školy, auta hustě proudila ulicemi a studený vzduch těžknul výpary z výfuků.

Minho doběhl na metro, dveře se mu málem zabouchly pře obličejem. Jen díky své mrštnosti se mu podařilo na poslední chvíli vklouznout dovnitř. Omluvil se paní, do které vrazil a vyhledal volné místo k sezení. Opřel hlavu o chladné sklo a zavřel oči.

Zářivá modř svítila ve tmě vzpomínek, vznášela se v nepropustné temnotě. Dech na krku, ostré špičáky, bodnutí a ten pocit.

Minho sebou škubl, když metro zastavilo, otevřel oči a zděšeně se rozhlédl kolem. Tělo se uvolnilo záhy poté, když zjistil, že vystupuje až na příští zastávce. Myšlenky na modré oči dokázal vytěsnit z mysli až o dobrou hodinu později v plné třídě studentů.

Tanec ho naplňoval, dával mu pocit volnosti a radosti, která jím prostupovala s každým tónem huby. Sledovat své studenty a vidět v jejich tvářích stejnou radost pro něj bylo vším. Když jeho hodiny skončily, cítil každý sval v těle, ale bylo mu dobře.

Obloha byla temná, ale lidé opět spěchali a auta se hnala ulicemi stejně jako ráno. Ruch velkoměsta se nikdy neměnil, spěch byl jeho definicí.

Dorazil domů po sedmé a jediné, po čem toužil, byla horká sprcha. I tak nejdříve zamířil do kuchyně, aby nechal pomalu vařit vodu na nudle a do mikrovlnky strčil maso. Nastavil rozmrazování na patnáct minut, poté se odklidil do ložnice, kde ze skříně vytáhl tepláky a volné triko. Ponožky a spodní prádlo sebral cestou do koupelny z věšáku. Měl by poskládat suché oblečení a dát vyprat další. Ale na to byl ještě čas.

Jak minuty ubíhaly, voda uvolňovala svaly a horká pára mlžila zrcadlo.

Minho vylezl z koupelny a otřásl se, jak vlhká pokožka vnímala změnu teploty. Ručníkem vytíral vodu z vlasů, zatímco mířil do své ložnice pro mikinu. Vešel do temného pokoje, natáhl se k vypínači. A ruka mu ztuhla v půli pohybu. V ložnici jistojistě nezhasínal. Dech se mírně zrychlil, ruka klesla, Minhovi z dlaně vyklouzl ručník, padl mu k nohám. Vzhlédl.

Modré oči zářily ve tmě, přímo před ním, na vzdálenost paže, možná méně.

Cítil, jak mu srdce zběsile tluče a kolena se mu třesou. Netušil, jak dlouho tam stál, čas se mu zkresloval, byl utopen v ocelové modři. Chtěl něco říct. Opravdu moc chtěl, ale nedokázal ani jen otevřít pusu, nedokázal se byť jen nadechnout, protože on tady byl, panebože!