Povídkový koktejl

1. Na stopě

Zase tam stál. Na té mýtině uprostřed lesa, kterou už znal jako vlastní tlapky. Zběsile se rozhlížel kolem sebe, čekal, až ji zase spatří. A potom ji uviděl. Ve stínu stromů se zaleskly její světlé oči, svit měsíce ozářil její černý kožíšek. Plížila se, sledovala ho. A on ji. Luna. Jeho Luna. Tak rád by k ní přiskočil a olízl jí čenich, aby jí dal najevo, jak moc mu chyběla. Ale něco drželo jeho tlapky pevně přikované k zemi. Mohl jen pozorovat, jak krouží kolem něj, jak se neustále přibližuje, a když už byla téměř u něj...

S trhnutím se probudil a instinktivně vyskočil na tlapky, připraven čelit případnému nebezpečí. V tu chvíli mu však nic nehrozilo. Místo toho se hlavou praštil do stropu nízké jeskyně, ve které se rozhodl přenocovat. S povzdechem si znovu lehl a položil si tlamu na packy. Zase ten opakující se sen.

Zdál se mu od chvíle, co opustil smečku. Od chvíle, co ji ztratil. Zakňučel a raději se vyhrabal na nohy, aby mohl postupovat dál. Pohyb mu prospíval, alespoň částečně zaměstnával jeho hlavu a on tak nemusel přemýšlet nad tím vším, co se kolem něj dělo. Přesto se neubránil vzpomínkám na svou smečku. Divocí psi vždy drželi pospolu. Nebylo jich ve volné přírodě mnoho, a proto ani divoké psí smečky nebývaly kdovíjak početné. Na obranu proti vlkům to však většinou stačilo. Proti vlkům možná, ale... tehdy to nebyli vlci.

Měl to před očima živě, jako by se to stalo teprve před pár hodinami. Hluboká noc protrhnutá zděšeným vytím a povykem. Věděl, že se něco stane. Cítil to v kostech celý den, ale nikdy by ho nenapadlo, že se to bude týkat Luny. Jeho Luna... Fenka, která mu obrátila svět vzhůru nohama. Fenka, se kterou chtěl strávit zbytek života. Fenka, která té noci zmizela.

V tu chvíli se z něj stal tulák, ačkoliv to pro divokého psa nebylo úplně obvyklé. A ani bezpečné. On si však na tulácký život musel zvyknout. Kdyby zůstal ve smečce, nikdy by si to neodpustil. Musel se vydat za ní. Musel ji najít.

Zezačátku měl alespoň pachovou stopu, ta však velmi rychle mizela. Uběhlo několik dní a byla pryč. Od té doby se více než na svůj čenich spoléhal na něco jako šestý smysl, který ho nutil nezastavovat a pokračovat. Jiný pes by to tehdy možná vzdal. Ale Sirius ne.

Nezastavoval, pokud to nebylo vysloveně nutné a pokud neriskoval, že by ho jeho tlapky už dále neunesly. Spal minimálně a jedl opravdu jen v krajních případech. Byl vyčerpaný, ale vidina toho, že za kterýmkoliv z dalších stromů může spatřit její černou srst, ho hnala kupředu.

Nepřipouštěl si, že se Luně něco stalo. Ne... musela být v pořádku. Uvězněná, možná, ale v pořádku. Jakoukoliv jinou variantu striktně odmítal.

Jeho tlapky ho z hor zavedly až do hustého jehličnatého lesa. Smečka, ve které vyrůstal, sídlila mezi skalisky vysoko v horách již od svého vzniku a dolů do lesa chodívali jen ti, kteří měli na starost obstarávání potravy. Sirius byl jedním z nich, a proto znal les pod horami skoro stejně dobře, jako své tlapky. Problém byl v tom, že území, které znal, opustil už před několika dny. Známý listnatý les vystřídaly jehličnany, měkký mech pod tlapkami jehličí. A najednou nevěděl, zda za posledním stromem zahnul doprava nebo doleva. Sice si značkoval území, kterým prošel, ale postupem času se ho začínaly zmocňovat obavy, že se jeho vlastní pach vytratí dříve, než Lunu najde.

Jen co jeho myšlenky znovu zabloudily k černé fence, zbystřil. Jeho šestý smysl ho sice stále poháněl kupředu, ale o slovo se přihlásil i čich. Zavětřil. Ano, rozhodně se mu to nezdálo. Cítil... psa. Několik psů. Pachy byly slabé, že je ani nerozpoznal, jako by je k němu vítr dovál jen omylem. Přesto to však bylo alespoň něco, o co se mohl opřít. Tlapky, odpočaté po poměrně klidném spánku, zahrabaly ve spadeném jehličí a vyrazily prudce kupředu. Ano, něco takového přesně potřeboval. Popohnat, vlít novou energii do žil, konečně zase cítit... naději.