Poslední Raid (ONF FF)

3.

Stál jsem před branou tréninkového centra v Nonsanu, což byla mohutná stavba, zachovávající tradiční korejskou architekturu, nesoucí symbolické rysy, ale svým způsobem připomínající mi hranici se Severní Korejí. Byl jsem jen rád za to, že vojáci hlídající zařízení se na mě nedívali jako na lovnou kořist, že řada ostnatých drátů byla jen jedna a ne více, a že proud v elektrickém vedení není natolik silný, aby zabil i krávu.

Sundal jsem si kšiltovku, snad poprvé od návštěvy holiče, a ukázal svoji divně šišatou hlavu. Rozhodně nepřipomínala budhistického mnicha ze všech čínských xianxia seriálů, ale spíše genetickou anomálii, kterou se mi dařilo svých celých dvacet tři let skrývat.

„Buď opatrný. Neotravuj příliš velitele svými blbými řečmi, na nástupu buď vždy včas a pozor na plukovníka Parka. Ten nesnese takové machýrky, jako jsi ty."

„Já jsem machýrek?" hodil jsem nevinná očka na osobu přede mnou.

„Pravda, s oholenou hlavou tak nepůsobíš," nakrčil nos a přeměřil si můj obličej, který s tím supr krátkým účesem připomínal malované vejce. Kde je moje ofina, kde je můj moderní sestřih? Roky péče, litry kupované vlasové kosmetiky, a co z toho?

Vypadám jak zasrané vejce.

„Už nevypadáš ani jako Drákula."

„A to mě má upokojit?"

„Vypadáš jak vejce."

No neříkal jsem to? Nasupeně jsem pohodil hlavou, což samozřejmě Hyojina rozesmálo. Jenže on to nechápe! Utrpení je to pro mě, utrpení! Moje pěstovaná image je v tahu!

„Jdi někam!" prskl jsem a jeho smích ještě zesílil. Avšak jakmile mu došlo, že se k němu nepřidám, pomalu utichl. Tahle záležitost se hodně dotýkala mého sebevědomí!

„Těch prvních pár týdnů základního výcviku je hodně drsných. Nemáš ani přístup na mobil. Tak se hlavně drž. Ale... To zvládneš. Musíš."

„Když jsi to dal ty a miliony jihokorejských chlapů, dám to i já! Navíc ti, myslím, dlužím nějakou fotku? A jmenovku?"

„Raději to neriskuj," Hyojin ihned vytřeštil oči, ale já se dál vesele zubil, a ještě si do něj šťouchl.

„Musím ti dát něco, s čím budeš každý večer usínat!"

„Tys s tím každý večer usínal?"

Hups! Trochu jsem se prozradil.

„Hele, už musím jít!" byl jsem vděčný, že před bránu nastoupil nějaký hodnostář v uniformě a zdál se, dle jeho vojenské pózy v pozoru, že na něco čeká.

„Tche! To ti neprojde!"

„Musí. Už musím," dál jsem se usmíval jako sluníčko a netrpělivě na místě přešlapoval.

„Tak dávej na sebe pozor," nahnul se ke mně, aby mě pevně objal, a já mu jeho vroucí objetí bez zaváhání vrátil. Vdechoval jsem vůni jeho vlasů, které mě šimraly po tvářích, a mačkal k sobě jeho tričko, pod nímž jsem cítil rysy svalů zad i žebra na bocích. Bylo těžké rozhodnout se, který nádech udělám tím posledním. Avšak kdybych neukončil objetí já, jako bych se s ním pořádně nerozloučil.

A tak jsem se odtáhl a naposledy se na něj usmál.

„Ty na sebe taky."

Popadl jsem tašku a vrhl se vstříc plnění své povinnosti.

„Jo, a omluv se kdyžtak za mě klukům, pokud nestihnu vánoční Raid!" ještě jsem se ohlédl a zvolal zpátky. Hyojin jen nevěřícně kroutil hlavou.