Dánsko a Brno v Praze.

•45•

Bylo asi okolo půl desáté a někdo zaťukal, pak vešel dovnitř. Táta a Ladislav jak jinak.
Ladislavovi na obličeji hrál takový šťastný, ale zároveň smutný úsměv. V ruce měl květiny a ty dal do vázy na stolečku v pokoji.
Táta byl, ale na druhou stranu šťastný a měl na rtech pravý úsměv z toho, že jsem nejspíše vzhůru.

tata - ahoj Emi
L - ahoj Emo
E - ahoj děkuju za kytičky Láďo, ale tím to nezlepšíš, takže jdi prosím
L - neni zač dobře promiň mi to

už se zvedal, že bude odcházet, ale zastavila ho slova mého táty

tata - ne Láďo nikam nejdeš a ty nedělej blbosti Emo

L - tak teda dobře

Tata - a co jak ti je?

E - docela dobrý

Tata - to je dobře a kdy tě pustí?

E - asi v úterý no pokud to bude dobrý, ale jako našel se návrh, že by mě mohli pustit už zítra akorát bych musela být pod dohledem a nic nedělat.

Tata - aha ale já bych teda moc rád, ale nedám to
moc se omlouvám Emi, bohužel toho mám hodně

E - jo v pohodě tati já to tady zvládnu

L - nebo já bych mohl

E - ne dobrý já to tu zvládnu

táta - Emi ne Láďa ti nabízi pomoc tak to vezmi prosím

L - prosím Emi

E - no tak dobře teda, ale musíme se pak zastavit za doktorkou aby to s tebou probrala

L - dobře není problém

Tata - tak mládeži dořešte to a já jedu moc rád jsem tě viděl Emi a ty tady ješte buď Láďo a řekni to co máš na srdci a to co jsi mi říkal dobře?

L - dobře děkuju

E - tak ahoj tati

obejmula jsem ho a odešel. Seděli jsem s Ladislavem na pokoji v naprostém tichu. Že i kdybych pustila špendlík bylo by slyšet jak dopadl na zem.
Láďa se rozhodl to prolomit naštěstí

L - Emuš já bych se ti chtěl moc omluvit já vím, že si debil a prostě úplně všechno. Posral su vše, co šlo, ale já tě u sebe potřebuju mít jsi pro mě strašně důležitá a vím, že tyhle slova nenahradí činy co jsem udělal. Ale prosím odpusť mi ikdyž vím, že je to jen na tobě a já tě do ničeho nutit nemůžu, protože to by nebylo dobře.

E - Já ti odpouštím Láďo sice jsi to posral, ale nějak ti nejde neodpustit. A já se ti chci ještě moc omluvit strašne moc, ale já jsem někde omylem ztratila ten náhrdelník, co jsi mi daval k narozeninám promiň mi to.

L - Emi co jsem si řekli o omlouvání. A děkuju moc já vím, že su to posral, ale pořád tě miluju a neboj se náhrdelník mám našel jsem ho.

E - kde byl? já tě taky moc miluju

L - chceš to říct?

E - jo

L - no tak nedorazila jsi na trenink. měl su strach a tak jsem jel k tobě tam jsi nikde nebyla a ani neměla věci. Celej trenink jsem přemýšlel co se stalo kde jsi a podobně ale nic. Pak mě napadlo, že jsi třeba šla pěšky a tak jsem zastavil u tveho bytu a vyrazil pěšky na Strahov. Po cestě jsem našel ten tvůj náhrdelník jak se váli na zemi. Proto jsem ho sebral a jel s ním na policii. Tam mě obeznámili s tím, že tě převezli do nemocnice, ale nikdo za tebou nesmí. Tak jsem jel domu a šel su spat. Probudila mě zpráva od tveho taty, že jsi se probudila a mám přijet a tak jsem jel.