Krysáci

35 3 1
                                    

žánr: fantasy
postava: děda skřet Henry Strašrybka
Psali: jeanblack2056, @siderisa1234, @nsndbui2urz, @Aisha_Hunter, @Leandra_Sold

Na střechy města padal stín hustých bouřkových mraků hnaných prudkým severním větrem. Bylo teprve krátce po poledni, ale večer jako kdyby už padl na město. Obyvatelé vysokých městských domů vystrkovali hlavy ven a zavírali těžké dřevěné okenice, zatímco trhovci pod plátěnými střechami svých stánků nervózně pokukovali po nebi. Přece jen se však našel někdo, kdo brzký soumrak ocenil.

Ulicí se prohnala skupinka ječících dětí. Hlavy všech se otočily jejich směrem, jen v rohu uličky se postava s kápí rychle ohlédla okolo, než proklouzla malými dvířky ve zdi do tmy za malý skoro nenápadný dvorek.

Nebyl to čistý kout v tomto místě, odpadky na dlažbě se mísily s jinými břečkami jiných a neznámých konzistencí. Bedny byly naskládané ledabyle na sobě a poskytovaly tak skrýš pro toulavé tvory. Dřevěná prkna pod pláštěm bouřlivého šera zlověstně shlížela na příchozího snad ve snaze vetřelce zastrašit.

Osoba se nenápadně rozhlédla, zda tu náhodou někdo nepřebývá, přece jen v blízkosti se nacházel hostinec. Nikdy člověk nevěděl, kdo se sem může zatoulat. Opilec, bezdomovec nebo snad kolemjdoucí co ztratil orientační smysl a nebo kočky. Za ty byl on rád. Protože ty nic neřeknou, co viděly či slyšely.

Vykročil a skryl se do náruče stínů, aby se stal neviditelným pro osobu, která se rychle přibližovala. „Je tu někdo?" zeptala se žena asi ve středním věku. Postava se stále skrývala ve tmě bez jediné hlásky. „Já jsem vás slyšela, vylezte prosím!" řekla rozechvěným hlasem.

Žena začínala pomalu panikařit, její dech byl čím dál rychlejší a více hluboký. Bylo jasné, že neví, co má dělat. Žena se zkoušela se uklidnit a pobrat dech. „Prosím vás vylezte a ukažte se!" řekla ještě více s rozechvělým hlasem. Postava se rozhodla vyjít z náručí stínů. Žena se vylekala, jakmile postavu spatřila.

Po chvíli postava promluvila. „Omlouvám se, že jsem vás vyděsil. Jen jsem hledal něco k jídlu."

„Tady?" rozhlédla se s lehce zhnuseným výrazem kolem sebe. Žila tady od dětství, starala se o nemocného otce a dvě děti. Sotva vydělala v prádelně na jídlo a na lepší bydlení už jí nezbývalo. Kromě nich zde přebývaly ještě další tři rodiny s velmi podobným osudem. Mohlo by se zdát, že soužití jedenácti lidí v jediné místnosti bude komplikované, ale oni si docela dobře vzájemně vypomáhali.

Postava zvedla hlavu a trochu si stáhla kápi z hlavy. Odhalila tak svou vráskami změněnou tvář v několika odstínech zelené.

„Vy jste-

„Starší než jste čekala, že?" povytáhl koutek zdobený jizvou, „nikdo nemládne a čas je neúprosný."

„Ne, to sem nemyslela... vy nejste člověk. Pardon, omlouvám se, já sem... nechtěla sem vás urazit. Jen sem..." gestem ruky jí umlčel.

„Nelamte si s tím hlavu paninko, slyšel jsem mnohem horší věci. Měla byste jít domů, mraky nám nepřejí, " žena nadzvedla hlavu a povzdychla si. Mohla snad očekávat něco jiného? Nemohla však vědět, že jeho pozornost už dávno nepatří její smutné existenci, ale dvojici mužů, jejichž kroky se nesly okolím. Lehce se uklonil. Proklouzl zpět do uličky. Byl nenápadný, malý, pohyboval se tiše a lidé si ho většinou nevšimli. Přesně, jak potřeboval.

Potichu klouzal stínem kousek za nimi, ale i přesto, že se soustředil na pár před sebou, mu pohled sklouznul k jeho plášti. Když muži zahnuli dovnitř hostince, obešel jeho zeď k oknu, kde se usadil a s žebráckou mističkou se dal do poslouchání jejich hovoru. Ve chvilce, kdy si objednávali pití, prsty nahmatal matné černé runy na rubu svého pláště. Připlatit si za nenápadnost obvykle fungovalo, nechápal tedy, že si jej ta žena všimnula. Pásek run mu připadal nepoškozen, ale i tak se rozhodl jej dát zkontrolovat. A také si posvítit na tu neobyčejně všímavou ženu.

Souboj klanůWhere stories live. Discover now