Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

22. Stojíš o mě?

Čekala jsem, ale Astoria se během dne neobjevila ani doma, ani v cukrárně. Doma, pomyslela jsem si hořce, zatímco jsem zamračeně počítala srpce a svrčky, které jsem měla zákazníkovi vrátit. Nejspíš to pro ni ani žádný domov nebyl.

„Slečno, měla byste se na svět trochu více usmívat," poradil mi dobrosrdečně muž ve středních letech, jemuž jsem vracela drobné. Rysy mého obličeje trochu povolily. Nechtěla jsem si své vnitřní nejistoty a trable brát do práce, ale nějak jsem si nemohla pomoct. Ještě ráno jsem se prala s myšlenkou, že dnes vůbec pracovat nepůjdu, protože jsem se bála, že se kvůli tomu nebudu moci pořádně soustředit. Ale pak, zatímco jsem netrpělivě přecházela po obývacím pokoji sem a tam a tiše vyšilovala, jsem si uvědomila, že by možná bylo lepší otevřít, poněvadž bych se mohla na celý den něčím zaměstnat, abych nad Astoriiným náhlým zmizením neustále nepřemýšlela. Protože to bylo k zbláznění. Hlava mi mohla prasknout, jak byla nacpaná všemi možnými i nemožnými scénáři, kam a proč Astoria tak náhle zmizela a nezanechala po sobě ani řádek. To, že vůbec existovala, že mi vstoupila do života, dokazovaly jen svatební šaty, které stále visely na klice a ujišťovaly mě v tom, že jsem si to celé nevysnila a nevymyslela.

Víc se usmívat, pomyslela jsem si a vyprovázela muže pohledem. Jemu se to řekne. Samozřejmě, že bych se na svět moc ráda usmívala, usmívala bych se klidně od rána do večera, kdybych měla pro koho. Vnitřně jsem si povzdechla a zbožně se zadívala ke dveřím, jako by se v nich mohla Astoria znenadání objevit, podobně jako toho večera, když mi ve svatebních šatech vpadla nejen do cukrárny, ale i do života. Pohledem jsem sklouzla na limetkový koláč a musela jsem se nevesele zasmát, protože mi Astorii mělo připomínat snad všechno. Měla ho tak ráda. Kéž by měla ráda i mě. Nemohla by se ještě naposledy vrátit, alespoň kvůli tomu koláči, abych se s ní mohla ještě jednou vidět a aspoň se s ní rozloučit? Protože co když se mi ze života vytratila tak náhle, jako do něj vstoupila? Kousla jsem se do rtu, poněvadž to bylo docela dobře možné - ze zápisu v mém deníku si mohla myslet, že s ní nechci mít vůbec nic společného. Ale já chtěla. Co na tom, že její otec mohl za to, že...

Potřásla jsem hlavou, když jsem ucítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Astoria měla mé srdce v hrsti už dávno předtím, než překročila práh naší cukrárny. A já měla takové tušení, že ať už se pokusím o cokoliv, už navždy bude patřit jen a jen jí. Byla jsem bezbranná, bezmocná, a zoufale zamilovaná. A myšlenky v mé hlavě byly nezastavitelné a nelítostné. Co když... co když o tom všem Astoria věděla už dávno, dřív, než si to všechno přečetla v mém deníku? Co když... bylo snad možné... mohla jsem se v ní zmýlit? Dokázala by tohle vůbec udělat? Vzbudit ve mně nějakou naději, pak odejít a tím mi ublížit - Ne, musela jsem tu myšlenku rychle zahnat. Astoria by přece něco takového neudělala... nebo snad ano?

Přestaň, okřikla jsem se v duchu a zaryla prsty do desky stolu, o nějž jsem se opírala. Přece si nechci poničit těch několik málo hezkých vzpomínek, které jsme spolu sdílely... Hannah, ty jsi teda pěkně dopadla, kárala jsem se. Už ani práce tě nedokáže rozptýlit a zachránit. Jsi v tom až po uši. Jenže Astoria... jak je to vůbec s Astorií? Měla jsem chuť z frustrace bouchnout do stolu. Kdo se v tom má vyznat, ve všech těch proradných citech a zpropadených myšlenkách?! Nikdo se o tohle přece neprosil. Nemohla mi prostě narovinu říct... nebo to alespoň napsat... že se mnou nechce mít nic společného, že o mě nemá zájem, že necítí to stejné co já? Ušetřila by mi tím spoustu probdělých nocí, které mě zřejmě čekají, nekonečných dní a dotěrných myšlenek. Kéž bych jen věděla, jak je to doopravdy. Jeden den mě líbá a chová se, jako kdyby mě... a druhý den je zkrátka beze stopy pryč. Mohla jsem se zmýlit. V jejím chování, v ní. Mohla jsem si to špatně vyložit. Třeba jsem se jen... domýšlela. Ze zoufalství. Z touhy. Z potřeby. Zblázním se, problesklo mi hlavou následně a zoufale jsem se podívala na hodiny, které odpočítávaly čas do pokračování mého nekonečného utrpení. Jediný rozdíl byl v tom, že se tím budu tentokrát užírat ve svém pokoji.