Kapitola: 8

38 7 3
                                    


Údolí měsíčního svitu

Držíc si kapesníček u uplakané tváře, nešťastně vrtěla hlavou. Očima plných strachu hleděla na dřevěné korále, jež kdysi sama vytvořila pro svého nastávajícího. Muž, který v hlavním sále před svou paní trpělivě klečel s nataženou rukou v níž svíral zakrvácené korále mlčky vyčkával, až žena nabyde síly si předmět vzít.

Služebné postávající za svou paní vyděšeně očima těkaly z předmětu, na svou paní a své kolegyně. Nepatrně si utíraly slzy do svých zástěr a nervózníma rukama mačkaly své sukně.

"A....A syn, můj syn?" Zlomeným hlasem a s očekáváním v očích pohlédla na muže, který se jako jediný vrátil živý z bitevního pole. Očima mu proštychovala každičký milimetr jeho tváře, celým svým srdcem doufala v nemožné.

"Je naživu?" Prolomila mužovo mlčení. Bojovník se na ni s ostychem podíval. "Naposledy jsem ho viděl, když ho jedno z těch monster sundalo ze stromu." Zašeptal. Spolkl neviditelný knedlík v krku, jenž ho dusil čím dál víc, jakmile paní národa opět propukla v horlivý pláč.

Žena s uhlově černými vlasy nedbale vstala z trůnního křesla. Její rychlé a nyní nepříliš elegantní kroky byly však stále tak tiché jako vždy. Rozrazila jedny z mnoha dveří v hlavním sále a rozeběhla se do svých komnat. Její služebné civěly na její neočekávané počínání a na muže, který stále klečel v hlavním sále.

"Postarejte se o něho, já zajdu za paní." Prolomila ticho jedna ze služebných, když ostatní děvčata vděčně přikývla, od bojovníka si vzala korále a odešla za svou vládkyní.

Mladý muž, který se znaveně motal se pokoušel dostat domů. Kulhavou chůzí spíše připomínal mrtvolu, pomalu se vracel na bojiště. Třásl se zimou kvůli promočenému oděvu, to jej, ale okamžitě přešlo. Zorničky se mu úzkostí stáhly, hrdlo se mu zalykalo a on padl na kolena. S první mrtvolou před sebou se rozprostíralo bojiště, které se nyní proměnilo na hrůzostrašný hřbitov. Se slzami v očích si prohlédl seřazené mrtvoly jeho vlastních vojáků a i nahých těl vlků. Všechna těla byla očištěna od krve a byla patřičně upravena.

Felix ve svém nitru zadržel křik. Pomalu se zvedl aby si celý hřbitov prohlédl. Těla jeho národu byla seřazena dle hodností, vedle každého těla ležela očištěná zbraň. Každý mrtvý měl ruce spojené nad svou hrudí a v rukou jakoby držel jednu měsíční růži. Když se očima porozhlédl zahlédl strom ze kterého spadl. Byl ozdobený měsíčními růžemi. Každá větev byla ověnčená touto stříbřitou květinou. Popošel blíž. U kmene toho stromu odpočíval jeho otec. Byl upravený a na hrudi mu ležela kytice z měsíčních růží. Mladý muž propukl v pláč a došel až k němu. "Otče." Zašeptal a klekl si k němu. Rukou ho pohladil po rameni pak se mu hluboce uklonil a vzdal mu čest, jak bylo zvykem u jeho národa.

"Přivedu muže, odvezeme vás na naše území, kde vás také pohřbíme. Slibuju." Zašeptá a než vstane rozloučí se sním polibkem na čelo.

Než bojiště opustil prohlédl si též i vlčí půlku. Těla byla taktéž očištěna a co se týkalo intimních partií, ta byla zakrytá tmavým mechem. Co mu ale přišlo velmi zvláštní, bylo že těla byla položena do vytvořené postele z mechu a velkého množství pomněnek. Těla byla ozdobena ještě o jednu květinu a to o hyacint modrý, jenž byl pečlivě zapletený do vlasů mrtvých. Tato květina na Felixe působila velmi zvláštním dojmem. Znovu se po hřbitově porozhlédl nyní mu celé bojiště připadalo krásné. Lidé byli očištěni a uctěni, takový akt nikdy předtím neviděl.

Než se znovu vydal na cestu domů opět se podíval na otce. Nemohl z něho spustit oči. Ležel tam tak klidně, jako kdyby jenom spal. Jenže on nespal, byl mrtvý. A to byla pravda, kterou si pihatý nechtěl přiznat. Zavrtěl hlavou a s posledním pohledem na zesnulého se kulhavě rozešel domů.

V hlavě měl stále onen obrázek bojiště. Samé květiny, pro jeho lid vybrali měsíční růži a pro jejich, pomněnky a hyacint. Pokaždé když se setkali s vlky, žádné uctění mrtvých nebylo, spíše naopak. Proč je uctii, moji lidé by to neudělali. Tak proč oni? Honilo se Felixovi v hlavě spolu s obrázkem ozdobeného bojiště.

Když konečně po několika hodinách prošel zátarasou do jeho domoviny, a zahlédl první stařešiny, jež bydlely na kraji údolí znaveně padl.

Jeho matka se mohla štěstím zbláznit, když jejího zuboženého syna dovedli až do hlavní haly. Němě poděkovala dvěma mladým chlapcům, kteří starým ženám pomohli a ihned nechala zavolat léčitelku. Služebné ho odnesly na nosítkách do jeho pokoje, kde ho svlékly z promočeného šatstva a okamžitě mu začaly čistit rány.

Léčitelka byla stará paní, spíše žebračka, bláznivá baba a lid se jí bál. Neustále mluvila z cesty. Dokázala nahlížet do minulosti, ale též do budoucnosti a přitom ji o zrak kdysi připravil jeden z vlků. Oči měla neustále zavřené a mezi dětmi a dospívajícími se říkalo, že nemá žádné bulby.

Felixova matka netrpělivě přecházela sem a tam v hlavním sále dokud posel nepřišel s léčitelkou. Když ve dveřích zahlédla jelení parohy hned se k nim přihnala. "To vám to trvalo, honem pojďte, stále se neprobudil." Okřikla nové dva příchozí a hned je vedla uličkou k Felixovu pokoji. Léčitelku nechala vejít jako první, mezitím se všechny služebné s úlekem vzdálily. Hrůzostrašný klobouk z jeleních parohů ověnčených inkoustem popsanými kůstky z kdysi silného a velikého jelena nepůsobily nejlepším dojmem.

Stařešina si nejdříve něco pobrukovala, pak se rozhlédla svýma slepýma očima po pokoji a nakonec přikročila ke zraněnému. Svou hůl si opřela o pelest a nad Felixem se sklonila. Ucho natiskla na jeho obnaženou hruď, svou levou rukou na jeho čelo a pravou rukou se ujala zkontrolovat tep.

"Dnes zažil něco ošklivého." Promluvila po chvíli absolutního ticha. "Dech má čistý bez skřípotů, ale pokusí se o něho horečka." Zamlaská si pro sebe. Dva dny a dvě noci prospí, poté by měl nabýt plného vědomí." Odvětí. Jejíma ledovýma rukama začne kontrolovat jeho tělo. "Jedno žebro je polámané a tady předloktí je zlomené." Řekne, zkontroluje horní polovinu těla a následně dolní. U pravého kotníku se zastaví, zvědavě zamlaská a nakloní svou hlavu na stranu. "Setkal se s opravdu mocným vlkem." Otočí hlavu na vládkyni. "S hodně silným." Tiše se zasměje, což ženu dost znepokojí. "Jejich první dotek je tak divoký, plný bolesti a přitom tak nečekaný, kdyby oba věděli, co je čeká." Začne mluvit více v hádankách. "Nevidí se naposledy." Prohodí, což vládkyni přiměje se zeptat. Přikročí ke stařeně a pohlédne ji do zavřených očí. "Pověz mi, léčitelko, zabije toho vlka můj syn? Zbaví nás toho teroru?" Vládkyně starou paní chytne za ramena pokryté v kožešině. Léčitelka se jenom usměje. "Žádný teror není teror. Váš hoch má paní má jiné oči než vy všichni tady." Promluví, to ovšem matku neuspokojí. "Řekni mi to, zabije vůdce těchto bestií?" Rozhořčeně vstane. "Protože když ho nezabije, smrt mého muže přijde vniveč." Stařena si zabrouká. "Jestli hledáš smrt má milá, tak ano, zabije počínající hrozbu v tomto údolí, to je vše co ti mohu říct. Dál jeho budoucnost nevidím, je v mlze a to znamená, že jeho osud se teprve probudil."

S tím léčitelka utichne a odejde. Svou paní bezcitně zanechá v hádankách.

Matka opět do pokoje nažene své služebné, aby o jejího syna bylo patřičně postaráno, když od stařeny zjistila, že její syn přežije, s klidnější duší se odebere do svého pokoje. 


Ahojky, po opravdu dlouhé době tu opět přidávám další kapitolu, nadějně doufám, že jste na tuto povídku ještě nezapomněli.

The clan / Stray KidsWhere stories live. Discover now