Nenos Květiny, Nikdo Neumírá

1

Monotónní cinkot příborů narušen jen občasným zakvílením špatně vyměřeného řezu vroubkovaným nožem. Nemohla říct, že by to byly zvuky v jídelně nevšední. Už dávno si zvykla na mlčící strávníky, kuchařky v okénkách pracující beze slov, co pokud se někdy usmívaly, pod modrobílou nemocniční rouškou se úsměv ztratil jako Měsíc za mračny.

Tlumený hovor několika málo pacientů téměř nevnímala. Podvědomě rozuměla tomu převažujícímu instinktu zůstat potichu, i kdyby z úcty jen k jedinému smutku v místnosti. Sterilní prostředí však dávalo tušit, že malými i velkými smutky je místnost plná.

Klidnými kroky přešla uličkami mezi stoly k okénku a přátelsky mrkla na jednu z žen v bílém. S jistou nelibostí si pak prohlédla misku s vývarem na svém tácu, o něco větší nadšení v ní vzbudil hlavní chod. Než se vydala ke stolu, ještě se jednou naklonila do okénka.

,,Byl už táta na obědě?"

,,Ne, myslím, že jsem ho dnes neviděla." Zavrtěla na znamení nesouhlasu slečna a přitom se jí kolem tváří rozhoupaly dvě květinové náušnice. Děvče je na chvilku se zájmem pozorovalo, mělo nutkavou touhu natáhnout ručku a zastavit jejich pohyb.

,,Děkuji," vzpamatovala se dívka a spěšně pobrala svůj oběd do rukou. Její táta obvykle končil pozdě, Lenka se ale nikdy nezapomněla zeptat.

,,Máš tady volno?" Snad to měla být otázka, ale jemu to znělo jako konstatování. Tomuto dojmu jen přidával fakt, že se již usazovala.

,,Ne," odpověděl chlapec na protější židli, měříc si ji pohledem zpoza displeje mobilu. Lenka se pousmála a sklouzla do židle, jakoby neslyšela, nebo odpovědi nerozuměla.

,,Na někoho čekám." Nenechal se odbít chlapec, ale v jeho hlase zněla nejistota. To se však již Lenka pustila do svých těstovin a chlapce vnímala jen vzdáleně.

,,Mhm, jo, vypadals na to." ozvala se nakonec myšlenkami očividně nepřítomná. Klučina svraštil zaraženě čelo. Nemohl se zbavit pocitu, že si z něho jeho společnice střílí, přesto její tvář vypovídala o opaku. Naprosto vážné rty pevně semknuté k sobě, tmavé oči, na první pohled břitké, snad dokonce kruté. Něco na nich se však zdálo být tak usedavě smutného. Nebo v nich snad chlapec jen našel odraz svého vlastního obrazu. Při té myšlence protočil očima a rozhodl se dál se vidličkou přehrabovat ve svém obědě. Nakonec příbor s nevýrazným břinknutím odložil a s pohledem upřeným na Lenku se zvedl od stolu. Tác se mu zdál být snad těžší, než když ho dostal. Nakonec kývl směrem k Lence, sám si nebyl jist, zda na pozdrav, nebo na rozloučenou.

,,Jsem Robin." Dostal ze sebe tiše.

,,Ahoj Robine."

______________________

Budu moc vděčná za každé slůvko, pokud někdo příběh otevřel. Příběh Lenky a Robina se chystám psát tak jako tak, ale udělalo by mi radost vidět, že ho někdo prožívá se mnou.

Děkuji,
Val