𝐅𝐀𝐕𝐎𝐑𝐈𝐓𝐄 𝐂𝐑𝐈𝐌𝐄, jiří kulich

𝟎𝟎𝟎. prolog

Zrada.

To je to jediné, co se mi honí hlavou při pohledu na něj. Na člověka, který mě každou noc při usnínání svíral v náruči, hladil mě po vlasech a do ucha mi šeptal sladká slůvka.

Že jsem jediná, ke které kdy cítil něco takového.
Jediná, u které se nemohl ovládat. Se žádnou předešlou nikdy nezažíval to, co se mnou.

První, které řekl, že ji miluje.

A i přes to teď stojím na letišti, hledím na něj, jak své svalnaté potetované ruce omotává kolem pasu mně neznámé dívky. Mám tak rozostřené vidění, že nedokážu rozeznat slova, která vylezou z jeho úst.

Vidím jen, jak se na ni usmívá a poté se k ní sklání, aby ji vášnivě políbil na rty.

V uších uslyším, že s každým dalším polibkem mi srdce praská víc a víc. A když se ozve posklední prasknutí, je to jako zvuk tříštějícího se skla, okolní svět utichne.

Vidím všechny ostatní, jak si mezi sebou povídají, zdraví se se svými rodinami, ale i přes to nic neslyším. Jakoby se celý svět zpomalil a jediné, co teď dokážu vnímat, jsou ti dva.

   Před týdny jsem se rozhodla mu darovat své srdce, které on teď vzal, položil ho na zem, vší silou na něj dupl a rozlomil ho. Rozlámal ho celé na malé kousíčky.

Naše pohledy se střetnou. Mé oceánově modré oči se teď vpíjí do těch jeho nádherně čokoládově hnědých, přesto ale je jeho pohled bezcitný a chladný.

Narozdíl od toho mého, který je plný bolesti zaviněnou nešťastnou láskou.

Uvěřila jsem celé té jeho hře a zamilovala jsem se až příliš rychle. Ještě nedávno jsem ho vnímala jako kluka, který se ke mně choval jako nikdo před ním. Dával mi pocit, že na mě někomu opravdu záleží. Pocit toho, že jsem milována.

Pocit bezpečí.

Teď na něj hledím se slzami v očích a říkám si, jestli vůbec něco z toho, co jsme zažili, bylo skutečné.

•••

did you miss me? ;)