Prokletí

Špatné zprávy

Sešli se na hřišti. Violett a Mark tu ještě nebyli. Hermiona se cítila zvláštně. V přítomnosti blonďatého profesora si nemohla být ničím jistá. Štvalo jí, že on vypadal tak klidně.
Zhluboka se nadechla a zachvěla se.
"Cítím zimu."
"Cože?" Pohlédl na ní.
"Je listopad, brzy začne sněžit."
"Jak to můžeš cítit?"
"Prostě to cítím. Je to ve vzduchu. Je jiný."
Draco se nadechl a zavrtěl hlavou.
"Cítím vzduch."
Hermionu to rozesmálo, když přicházeli ti dva. Oba podivně zamlklí. Jakmile je ale spatřili zase spolu, jejich tváře se rozjasnili.
"Dneska budeme mít zase společnou lekci?"
"Jestli se tomu ještě dá říkat lekce, spíš už jsme jenom dozor, jde vám to skvěle. Hlavně tobě Violett, zlepšila si se."
"Je skvělá studentka." Usmál se Mark a mrknul na mladou dívku.
"Ty jsi dobrý učitel."
"Dnes už můžete použít svá vlastní košťata a prosím vás, ne že budete závodit."
"Ne, chtěl jsem Violett ukázat jedno místo tady na pozemcích, které je ze vzduchu opravdu nádherné."
"Dobře."
"Tak leťte, sejdeme se tady za hodinu."
Hleděli za dvojicí, která mizela v dálce a Hermiona vzlétla.
"Opravdu pořád nechápu, jak to děláš."
"Není to těžké. Opravdu. Jen si musíš zvyknout na myšlenku, že koště není důležité. Postavíš se na zem a klidně zavři oči, napoprvé je to tak lepší, protože musíš veškerou svou energii soustředit na tu myšlenku, že chceš vzlétnout." Slétla k němu a postavila se vedle něj.
"Zkus to."
Draco jí poslechl a zavřel oči. Opravdu se snažil soustředit, ale nic se nedělo.
"Uvolni se. Pořád je to jen magie." Chytla ho za ruce a stoupla si proti němu.
"Zavři oči a vyslov to na hlas. Vzlétnout."
Přikývl. Zavrtěl oči a všechno vytěsnil. Byl tu jen on, vzduch a energie proudící z jejích dlaní.
"Vzlétnout." Řekl a cítil, jak se na malý moment jeho nohy odlepily od země.
"No vidíš!"
"Ale! Vždyť jsem popolétl tak o pět centimetrů."
"Nesmíš k sobě být tak kritický."
"Ne? A kolikrát si to musela zkusit ty? Než se ti to povedlo?"
"Mě se to povedlo na poprvé, ale to si nesmíš brát. Oba víme, kdo z nás je ten lepší." Dobírala si ho hravě a on se ušklíbnul.
"Nějaká namistrovaná."
"Tentokrát si to můžu dovolit." Zazubila se a on se smíchem zavrtěl hlavou.
"Jsi potvora."
"To jsem. Můžeš tu brečet, nebo to zkusit znovu." Dala si ruce v bok a hlavu naklonila do strany. A tak jak tam stála a hleděla na něj, dostal šílenou chuť jí políbit. Vypadala tak... Jinak. Neznal tuhle její hravou stránku. Ne tolik, jak by si přál. Byla tak uvolněná a jiná, než jí znával. Všichni jí znali jako upjatou dívku, která porušovala pravidla jen vyjímečně a která vše brala vážně. Tu znal každý.
Ale tahle dívka taková nebyla. Co víc, tahle dívka ho něčím neskutečně přitahovala.
"Malfoyi?" Uchechtla se a on zavrtěl hlavou.
"Promiň, zamyslel jsem se."
"Oh, tak to promiň, že jsem tě vyrušila při tak vzácném okamžiku."
Vyprskla smíchy a on se k ní přidal.

Nevzlétl víc, než třicet centimetrů, ale vůbec mu to nevadilo. Opravdu se bavil. Najednou bylo po lekci a Violett s Markem odcházeli směrem k hradu a oni za nimi.
"Proč ses vlastně ptal?"
"Co?"
"Proč tě tolik zajímá moje minulost?"
"Protože tě znám... Znával jsem tě a chtěl jsem vědět, proč ses tak moc změnila."
"Ale proč? Každý se měníme. Podívej se na sebe."
"To není dobrý příklad." Namítl.
"Proč?"
"Protože moje smýšlení se změnilo ještě před válkou. Jenomže jsem nemohl... Nešlo to..." Nevěděl jak má pokračovat.
"Nechtěl si zradit svou rodinu."
"Spíš jsem je chtěl chránit. Můj úkol byl poslední možností, jak si Voldemorta naklonit, aby moji rodiče netrpěli. A i když jsem selhal, tak už nebylo cesty zpět, ale těm kecům o krvi jsem nevěřil daleko daleko před tím. Z člověka nedělá čaroděje jeho krev, ale jeho zkušenosti."
"Jak moudré... Tímhle okouzluješ Val?"
"Co?"
"No tvoji novou holku."
"Aha... Ne, tímhle ne." Zavrtěl hlavou. Měl by jí říct, co se stalo? Měl by jí varovat? Asi by měl, ale...
"U Merlina! To je hodin. Nezlob se Malfoyi, opravdu jsem si tvoji nešikovnost dnes užila, ale už musím letět. Čekám letax od Ginny. Tak zas někdy." Mrkla na něj a v mžiku byla pryč.
Ale asi bude mít příležitost i jindy.

Druhý den ráno seděla na snídani a mračila se.
"Dobré ráno Hermiono." Pozdravil jí Neville a posadil se vedle ní.
"Ahoj Neville, kde máš Lenku?"
"Řeší něco s nejvyšší. Jsi v pořádku?"
"Jasně, proč bych neměla být?"
"Protože se tváříš, jakoby tě profesor McDebil pozval na rande." Přisedl si Malfoy.
"To se nikdy nestane." Nechal se slyšet Henry.
"Já randím jen s dívkami své úrovně."
"Tak to tu můžeme být všechny klidné, protože tak nízko tady ještě nikdo neklesl." Ušklíbla se na něj a on sevřel ruku v pěst, zatím, co Malfoyi se tiše smál.
"Nic mi není Neville, jen jsem špatně spala." Ujistila ho a Neville přikývl, pak se otočil na Henryho, aby se pokusil změnit směr jeho myšlenek.
Draco se k ní naklonil.
"Špatné zprávy?"
"Co?"
"No, ačkoliv o mě neustále pochybuješ, umím si dát dva a dva dohromady. Včera večer si říkala, že ti má letaxovat ta tvoje zrzavá kámoška."
"Jmenuje se Ginny."
"No a teď tu sedíš a tváříš se, jakoby ti sdělila, že čeká dítě s Voldemortem, takže..."
"Takže sis dal dvě a dvě dohromady a vyšlo ti pět."
"Nezkoušej to, vím, že mám pravdu. Co se děje?"
"Nic." Zavrčela.
"Už to zase děláš."
"Co?"
"Vyhýbáš se odpovědi."
"Možná proto, že ti to nechci říct? Pokud vím, nemusím. Nemusím se nikomu zpovídat a tobě už vůbec ne!" Vstala tak prudce, až příbor zacinkal o talíř a pak odešla.
Blonďák za ní zmateně hleděl.