Podiv

IV. Role tvá i má

Protože oblečení, ve kterém jsem se vrátil z venku, už jsem stihl svléknout, zavázal jsem si okolo pasu alespoň svetr a otevřel jsem dveře. Na chodbě stál Rowley. Když mě uviděl, div neodskočil stranou. Byl to typický domovník těsně před důchodem s knírem rezavým od piva. My dva jsme k sobě nikdy nechovali zrovna sympatie, ale po většinu času mě nechával být, nejspíš jen díky tomu, že o mojí existenci v činžáku skoro nikdo nevěděl. A když říkám skoro...
„Todlencto prostě musí skončit, čemu na tom nerozumíte?!"
Rowley byl celý žhavý na to, až mě přijde sjet za nahotu na balkóně, že prostě nemohl počkat do rána? Ten chlap byl nezmar.
„Vždyť přes tu mlhu nebylo skoro vidět." namítl jsem, podrážděný skutečností, že musím obhajovat vlastní přítomnost na vlastním balkóně.
„Mě ale nezajímá, že byla ňáká mlha, to vůbec! Nebudete se tu producírovat nahatej, když tu všude bydlej sousedi s děckama, na to si najděte nějakej jinej nájem- a chci vidět, kdo vám ho za tak mrzkej poplatek tady ve městě dá! Vám není trapný, že paní Petersonová o patro pod vámi vám vidí až do prdele, když vyleze na terasu aby zalila ty svoje muškáty, co jste jí posledně pochcal?!"
Mohl by být ještě o oktávu hlasitější, aby ze dveří o poschodí níž začali vylézat ospalí nájemci, které svojí rozhořčeností vytáhl z pelechů.
„Prdele máme snad všichni," odvětil jsem rádoby klidně, zatímco mi začalo být už zase horko a cítil jsem, jak mi rudnou uši. Co bylo pozitivní, tak to, že byly schované pod nedbalým hnízdem rozpuštěných světle hnědých vlasů. Jeho poznámku o pochcaných muškátech jsem raději ignoroval. Nemočil jsem z balkónu často, vůbec ne, ale láhev červeného, kterou jsem si té noci otevřel, byla prostě silnější než já a na záchod z balkónu daleko.
„A vy si jako myslíte, že všichni chtěj koukat zrovinka na tu vaši?! Thorne, okamžitě se chytněte za rypák, protože jinak vám tu smlouvu vypovím ještě před tím, než vyprší, a potáhnete!" Rowley taky rudl. Těžko říct, jestli vzteky nad tím, že tu situaci musí řešit, nebo tím, že můj přístup působil tak laxně. To byla moje výhoda a slabost zároveň, ta zdánlivá apatie byla totiž často maskou pro poryvy vzteku, který jsem prožíval uvnitř. Pak to mohlo pro leckoho vypadat, že jsem nepředvídatelný labilní hňup. Přitom jsem na teplotě stoupal celkem pozvolna.
Pokrčil jsem rameny.
„Ještě něco?"
„Jak, ještě něco? Tak uděláte s tím něco, nebo vám tu smlouvu mám vypovědět rovnou?"
Rowley byl blíž, než by se mi líbilo. Moje ruce se automaticky zatnuly v pěsti. Nádech, výdech a zase nádech. Ne, že by to fungovalo tak, jak mi terapeut kdysi doporučoval.
„Jo, na balkón budu chodit ve slipech," odsekl jsem příkřeji než jsem zamýšlel.
„Dobrý. A laskavě si zatemňujte okna, protože odnaproti si na to taky stěžovali, děcka jim pak choděj před oknama nahatý, protože to viděly u vás."
Promnul jsem si oči.
To je zlej sen.
„Až dáte opravit ty žaluzie, co mi slibujete od tý doby, co jsem se sem nastěhoval."
Rowleymu zacukal knír a na nafialovělé pleti se mu samými rozpaky začaly dělat světlé fleky.
„Zavolám údržbářovi, ať se na to podívá a hodím vám do schránky nějakej termín." řekl se stejným klidem, do kterého jsem se před chvílí musel nutit já.
„Fajn."
Alespoň k něčemu to bylo dobré, bez žaluzií to bylo na prd.
„Tak dobrou." rozloučil se domovník a otočil se na buclatých krátkých nožkách, než zamířil po strmých schodech dolů. Tak trochu škodolibě jsem doufal, že zakopne a skutálí se, ale on se zuby nehty přidržoval zábradlí a krok za krokem se vzdaloval.
Ještě chvilku jsem se za ním díval, než jsem zahučel: „Dobrou," a zabouchl dveře, které jsem z druhé strany nezapomněl obdarovat několika dobře mířenými ranami stále sevřených pěstí, až se dunění rozléhalo chodbami.
Ať si nasere.
Nemohl jsem si pomoct, muselo to ven. Už jsem neměl rudé jen uši, ale i celý obličej, jak jsem z pohledu do zrcadla zjistil, když jsem se odporoučel do koupelny. Opláchl jsem si tváře, oči i čelo studenou vodou, to mě alespoň trochu osvěžilo a míra mého vnitřního vzteku klesla ze sta na pouhých pětasedmdesát. Potřeboval jsem se prospat, cítil jsem, jak mě únavou štípou oči, ale nepřinutil jsem se k tomu. Ne předtím, než se uklidním, jít spát zaslepený agresí bylo stejně o ničem.