Jiskra: Útočiště

1

Rose. Žena jako kterákoliv jiná. Na první pohled ničím výjimečná. A musí takový hrdina být? Výjimečný? Nemůže to být jen člověk s čistým srdcem, toužící po míru, svobodě a lásce? Se strachem a ostatními lidskými slabostmi? Protože Rose se bála. A hodně.

Nervózně se rozhlédne kolem sebe a z nějakého nepochopitelného důvodu se mezi stromy snaží najít cokoliv, co by znamenalo hrozbu. Cokoliv, co by mohlo znamenat problémy. Už jsou na cestě několik hodin a nohy jí začínají natékat. Tohle byla jedna z věcí, které na těhotenství nesnášela.
Instinkty se za měsíce putování a skrývání vypilovaly natolik, až měla občas pocit, že vidí a slyší i to, co tam není.
Bývalá obyčejná žena, kterou byste v davu přehlédli. Jediné, co by snad upoutalo vaši pozornost bylo těhotenské břicho. Jenže potom se to stalo.

Válka.
Jen zvuk toho slova v ní vyvolával paralyzující strach, jenže ten byl ve srovnání s tím, co s válkou přišlo, jako strašidlo, kterým se straší malé děti.
Po nějaké době se začaly šířit zvěsti o místě, kde jsou lidé v bezpečí a mohou žít spokojený život mimo všechen ten chaos a smrt, která číhala na každém kroku.

Thomas ji uchopí za ruku, když si všimne, jak se nervózně rozhlíží kolem. Vzhlédne k němu a když se na ni povzbudivě usměje, mírně se uvolní. Dnes jde celkem rychle. Většinou se vleče na konci skupiny, ale dnes jdou celou cestu přibližně v polovině. Vysvětluje si to tím, že terén je prakticky rovný. Žádné kopce ani výrazné převýšení.

Když tehdy zaslechli o Útočišti, kde se dá žít v bezpečí, Thomas měl jasno. Právě zjistili že budou rodiči, což pro ni byl šok. Představa, že by v tomhle světě měli vychovávat dítě, byla naprosto děsivá. Své obavy, že cesta bude náročná a nebezpečná, mu sice sdělila, ale oba se shodli na tom, že pro výchovu bude lepší, když budou z dosahu kulek, granátů a téměř všudypřítomné radiace.  

Cestovali několik týdnů a přidali se ke skupince lidí, kteří měli stejný cíl. Je uklidňující mít kolem sebe lidi, kteří mají stejný cíl a jsou optimističtí. Sice se občas stávalo, že zaostávali za skupinou, protože Rose nezvládala tempo, ale i tak se drželi.
Naneštěstí, čím větší skupina, tím větší terč.

Jednoho dne, když procházejí řídkým lesem, na ně zaútočí. Nastane panika, když se tichem lesa začnou ozývat hlasité zvuky střelby. Lidé zděšeně křičí, chaoticky pobíhají a naráží do sebe. Rose vyděšeně sleduje, jak někteří bezvládně padají do lesního porostu a jejich krev se vsakuje do půdy.
Po chvíli zjistí, že střelci jsou rozmístěni ve skalách nalevo a tak je mají jako na talíři. Thomas ji popadne za ruku a teprve když s ní trhne vpřed se přinutí pohnout a všechny zvuky kolem, jakoby zesílí. Střelba i křik jsou hlasitější, až jí zaléhají uši a při hlasitějším zvuku vybuchujícího granátu sebou trhne.

Padesát metrů. Dech se jí začíná zkracovat a přestože se snaží nezpomaloval, tělo si dělá co chce a nohy jí začínají tuhnout.
Čtyřicet metrů. Žena běžící jen pár metrů před nimi náhle padá k zemi a ona ji musí přeskočit, aby mohla pokračovat dál. Ještě jednou se za ní otočí a potlačí nutkaní zvracet. Na něco takového si nejde zvyknout.
Třicet metrů. Thomas ji pobízí aby přidala, ale ona jen zatřese hlavou a cítí, že tohle je konec. Nemá sebemenší šanci. Ví to a jediné, na co dokáže myslet, je omluva jejich dítěti, které ještě ani nemělo šanci zkusit změnit svět.
Jakmile mu dojde, že jsou její síly u konce, nezaváhá ani na okamžik. Postaví se mezi ni a střelce, podepře ji a dělá živý štít.

Je tak vyděšená, že si vůbec neuvědomí, co udělal. Teprve když sebou trhne a padne na zem, při pohledu na ránu, ze které vytéká krev vsakující se do košile strach vystřídá panika. Co má dělat?
Ruce se jí třesou a křečovitě svírá jeho rameno, jak mu podpírá hlavu.
Najednou utichnou všechny hlasy i střelba, která ji před tím téměř ohlašovala. Jeho oči se na ni upírají a z pootevřených úst vychází chraplavý zvuk, jak se namáhavě snaží dýchat.

„Rose,” zašeptá třesoucím se hlasem, „slib mi, že se postaráš o malou a dojdeš do Útočiště,” oči se jí zalijí slzami, které stékají po ušpiněných tvářích.
„Thomasi,” zatřese hlavou a odmítá si byť jen představit, že by jejich cesta skončila tady.
„Slib mi to.” Vždy byl tvrdohlavý jako mezek a ona věděla, že se nedá odbít.
„Slibuju,” skloní se k němu a pevně ho obejme. Jeho ruka sjede z její paže na zem, a teprve když se odtáhne a pohlédne do tváře bez života si uvědomí, že je mrtvý.

Trhne sebou, když jen pár metrů od ní dopadne granát. Znovu jí uši zalehnou rachotem střelby a křikem. Začne registrovat lidi, kteří kolem ní prchají ke skalám, ale stále bez hnutí sedí a pozoruje bezvládné tělo v náručí.
Další výbuch ještě blíž ji přinutí se konečně pohnout. Vstane a rozběhne se směrem, kudy míří dav. Utíká jak nejrychleji může, ale i tak je pomalejší než většina.

Nohou jí projede ostrá bolest a s bolestným výkřikem padne na kolena. Noha neskutečně pálí. Na kalhotách se okamžitě začne rozlévat hořká červená skvrna. Někdo ji chytne za ruku a zvedne.
„Musíme jít, není to daleko,” hlas k ní doléhá jakoby z dálky a ruce ji táhnou kupředu.
Blíží se ke skalám, mezi kterými se objeví otvor, u kterého stojí dva muži a navádí všechny dovnitř.

Jsou už jen pár metrů od cíle, když ji stejná bolest, která pulzuje v noze, zasáhne do boku. Křečovitě se s výkřikem chytne na místo, odkud se do těla rozlévá neskutečná bolest. Snaží se běžet, ale tělo vypovídá službu. Nakonec se jí podlomí nohy.
Poslední co cítí je strach. Ale ne o sebe. O dítě. Ještě vyšle poslední modlitbu. Je jí jedno, jestli ona zemře. Jen ať je ono v pořádku. Dala by za to cokoliv. I vlastní život.

Jenomže, je vůbec někdo, kdo její modlitbu slyší? Je někdo tak mocný, kdo má takovou moc? Protože pokud ano, proč by dovolil, aby lidé bezdůvodně umírali a trpěli?