Galifrejská čarodějka • Kníže Temné země ✅

V.

Trystův plán vyšel. Na plese vůbec nebyl a řekl matce přesně to, co si naplánoval – že mu nebylo dobře. Akorát ho štvala ta holka, kterou potkal včera v lese. Ta, co se představila jako bylinkářka. Musela na to přijít. Musela vědět, že evoriory zabíjí. To ho zneklidňovalo.

Oblékl si své standardní šaty, přehodil přes sebe černý plášť a vyšel ze své komnaty, což moc často nedělal. Mířil za svým tajemníkem, doposud jediným člověkem, který věděl o jeho zabíjení evoriorů.

„Declane!" Zavolal, jako to dělal vždycky. „Declane, okamžitě sem!"

Během chvíle sešel po točitých schodech, vedoucích z Declanovy komnaty, vysoký muž s krátkými hnědými vlasy oblečený v dlouhém tmavomodrém kabátě a poslušně se svého pána zeptal: „Co si přejete, vaše Veličenstvo?"

„Potřebuju nutně, abys našel jednu jistou holku a přivedl ji sem!"

„Jistě, o co jde?"

„Ví o těch evoriorech. Dám ti její popis, přivedeš ji sem, ale co nejrychleji, než to stihne někomu vykecat!"

„Dobře, poslouchám, pane."

„Po pas dlouhé hnědé vlasy, hnědé oči a měla na sobě fialové oblečení, představila se mi jako bylinkářka. Musí to proběhnout tajně, rozumíš? Nikdo nesmí vědět, že po ní jdeme. Ale pospěš si!"

„Rozkaz, pane. Najdu ji!"

Tryst jen pokýval hlavou a odešel zase zpět do své komnaty, kde trávil celé dny. Ani se neobtěžoval poděkovat nebo prokázat jakoukoliv vděčnost.

***

Declan si osedlal koně a vyjel hledat dívku popisovanou svým knížetem. Pokud věděla o zabíjení evoriorů, mohla by to někomu říct. Anebo ještě hůř – mohla by se také dozvědět, proč je kníže zabíjí. To nemohl ani Declan ani kníže dopustit! Bylo třeba ji najít a to okamžitě!

Právě projížděl městem. Díval se po všech dívkách, ale většina z nich neodpovídala popisu. A pokud ano, nebyla to bylinkářka.

Když se někoho zeptal, jestli náhodou neviděl dlouhovlasou bylinkářku s hnědými vlasy a hnědýma očima, která nosí fialové oblečení, což v Temné zemi nebylo časté, každý jen krčil rameny.

Až na jednoho starce...

„Prosím vás, pane, neviděl jste tady dívku, s asi po pas dlouhými vlasy, hnědýma očima, co se obléká do fialových barev?"

Stařec se zamyslel.

„Je to bylinkářka." Dodal Declan.

„Možná vím, panáčku, možná vím." Zašklebil se stařec. „Ale nebude to zadarmo." Přidal ještě jeden úšklebek a natáhl k Declanovi vychrtlou ruku.

Declan, ač nerad, dal starci pár mincí. Ten se znovu zašklebil a pravil: „Bydlí se svou matkou na kraji Terrifického lesa. Znám je, chodím si k nim pro bylinky, ony mě totiž strašně bolí záda. Pročpak se na ně ptáš, panáčku?"

Na to už Declan neodpověděl a rozjel se k Terrifickému lesu. Stále pobízel koně k rychlejší jízdě. Čím dříve tam bude, tím lépe.

V půli cesty ho však mělo čekat nemilé překvapení. Jeho koně zasáhl šíp. Ten se okamžitě skácel k zemi. Šíp ho smrtelně trefil. Declana to vylekalo a zběsile se rozhlížel kolem sebe, ve snaze zjistit, odkud šíp letěl. Odněkud Declana zasáhl další, a to do paže. Otočil se tím směrem a uviděl ošklivou zrůdu, která se k němu hnala. A za ní asi dalších pět. Declan věděl, že nemá šanci. Bylo jich na něj moc a on navíc neměl žádné zbraně, kromě dýky, kterou nosil vždy u sebe.

Pokusil se tedy o útěk, ale to nebylo nejlepší řešení. Jedno z těch monster ho povalilo na zem a zasadilo mu ránu mečem přímo do zad. Další rána byla do hrudníku. Declanovi se začal ztrácet svět před očima. Nejprve viděl jen černé šmouhy, potom se mu výhled zatemnil celý, a to poslední co slyšel, bylo, jak ta monstra odcházejí. Úkol, který dostal od knížete, už bohužel nemohl splnit.

***

Lufilia seděla na zahrádce a pozorovala motýly létající na květiny. Vypadali tak krásně! Mermanela seděla vedle ní a obě pily čaj. Lufilia věděla, že musí matce o evoriorech říct. Odhodlala se tedy sdělit jí tajemství skrývané knížetem.

„Mami?" Promluvila. „Musím ti něco říct. Myslím, že je to důležité..."

„Poslouchám." Otočila se k ní Mermanela.

„Včera jsem byla tady v lese a potkala se s knížetem."

Mermanelu to zjevně vyděsilo.

„Den před tím jsem v lese uviděla evoriora, kterého někdo trefil šípem. I přes to, že kníže vydal zákon na jejich ochranu. A hádej, komu ten šíp patřil – knížeti!"

„Ty myslíš, že by kníže porušoval zákon, který sám vydal?"

„Ptala jsem se ho. Řekl, že ne, ale šlo poznat, že lže. Mami, on ty evoriory zabíjí z nějakého důvodu. Proto zakázal ostatním, aby je lovili. Jsou pro něj něčím důležití, a to něco musí mít jenom on."

„Jako vždycky." Dodala matka. „To není dobré. Hlavně by mě zajímalo, co je na nich tak výjimečného. Ano, to je na každém zvířeti, ale evorioři musejí být hodně výjimeční, když už po nich jde i sám kníže."

Lufilia chtěla něco říct, ale nestihla to. Odněkud přiletěl šíp! Naštěstí žádnou z nich netrefil. Mermanela se ohlédla.

„Tohle bylo na zastrašení! Další poletí přesně!" Vykřikla.

Lufilia vzala vystrašeně šíp do ruky. Nevěřila vlastním očím! „Je od vagrobů!!!"

„Panebože! Musíme do města varovat ostatní!"

Lufilia se rozběhla za matkou, která už osedlávala koně. Její strach byl téměř hmatatelný. Válku s vagroby už jednou zažila a netoužila ji zažít podruhé. Ale nemohla to nijak ovlivnit. Vagrobové vpadli do Temné země. Chtěli další území!

Začíná to být napínavé... Jak to asi bude dál?😂 Další kapitola vyjde zítra! Zatím nezapomeňte hlasovat, moc mi tím pomůžete! ⭐⭐⭐

Afrodita 🔮💜