Až přijde ráno

Neodcházej

Ahoj,
je tu poslední díl, i když ne tak úplně 😂.
Ještě je tam pár postav, které stojí za zmínku, nemyslíte?
Smějte se
——————————

Seděli jsme na dětském hřišti, Vilém Elenku houpal na houpačkách a já na ně hleděla. Chtělo se mi skoro brečet. Byl to hezký pohled. Najednou jsem si připadala, že mám právo na normální rodinu, na partnera, otce svého dítěte, ale věděla jsem, že tak snadné to nebude, jestli to bylo vůbec možné.

Elenka brzo Viléma vyměnila za nějakou holčičku a pobíhala kolem. Vilém je chvilku pozoroval a pak se sedl vedle mě.
„Je úžasná." Usmál se.
„Je to to nejlepší, co mě v životě potkalo." Přikývla jsem.
„Zvládla jsi to opravdu dobře, víš. Myslím, byla si na ní sama a ona je... Připomíná mi tebe. Je tak usměvavá, hlavu plnou snů, rázná a dost samostatná."
„Je ještě malá, zjistí, že některé sny jsou prostě jen sny." Usmála jsem se smutně.
"Všechny být nemusí." Věnoval mi zvláštní úsměv, ze kterého mě zamrazilo.
Nic jsem mu na to neřekla.
„Princezno, jak jí to řekneme?" Ozval se po chvíli.
„Nevím. Ona chce tak moc tátu, že bude nadšená, až zjistí, že nějakého má. Jenomže... Pak se jí to rozleží v hlavičce a mohlo by to způsobit hodně zmatku. Musím to nějak vymyslet. Možná by bylo dobré si to ještě chvíli nechat pro sebe."
„To ne. Já jí chci být otcem, opravdu ano."
„Víš, co to vůbec znamená?"
„Možná nevím, ale ty jsi taky nevěděla, co to znamená být matka.  Chápu, že mi to neusnadníš."
"Já ti to přece nechci dělat složitější, než už to je. Jen se snažím vymyslet kompromis."
"O tom nemluvím. Vím, že to chceš El říct, i když se bojíš."
"Tak čem mluvíš?"
"O nás... O rodině. Hele vím, že nejsem dokonalej, ale tohle... Je to jako příležitost začít znovu. Chci se změnit, chci to alespoň zkusit. S tebou a s El." Vzal mě za ruku.
„Cože?" Nadzvedla jsem překvapeně obočí.
"Já jsem... Myslela jsem jen, že se chceš vidět s El."
„To ano. Jenomže ona je tvojí součástí. Rozešel jsem se s Vendulou."
„No, to se mám na co těšit. Jestli zjistí, kde pracuju, asi mě čeká hysterická scéna." Uchechtla jsem se.
„Možná, ale až na to přijde, vyřešíme to."
"My?"
"My." Přikývl.
„Viléme já... Nezkomplikuje to věci ještě víc?" Povzdechla jsem si.
„Nevím, chci zjistit, jaké by to bylo. Nechci být otec na telefonu a jednou za čtrnáct dní. Chtěl bych zkusit být opravdový otec, který tu je, když má horečku, když potřebuje obejmout, nebo když jí nějakej prevít zlomí srdce. Chci řešit problémy, jako třeba ten ve školce. Já... Hodně jsem nad tím přemýšlel, prostě to chci zkusit."
„A co když to nevyjde?"
„Aspoň nebudeme moct říct, že bychom to nezkusili." Pokrčil rameny, jako by o nic nešlo.
„A co bude s tvojí svobodou? Co všechny ty holky?"
„Asi se bez nich zkusím obejít." Usmál se.
"Tohle je tak... Bojím se."
"Já jsem k smrti vyděšený." Zasmál se.
"Ale jsi to ty, víš. Jednu věc vím naprosto jistě, kvůli žádné jiné bych svůj život překopat nechtěl. Ale s tebou... Jakoby to tak prostě mělo být. Už tenkrát jsem věděl, že..."
„Fajn, půjdu s tebou na rande." Skočila jsem mu do řeči a snažila se skrýt červenou barvu, která se mi vpíjela do tváří.
"Já tě nepozval."
"Tak mě pozvi." Pokrčila jsem rameny s úsměvem a on se zasmál.
"Půjdeš se mnou na rande?"
"Ráda, ale vezmeš sebou i Marka. Vyjdeme si o víkndu do baru."
„Proč i bráchu?" Nadzvedl překvapeně obočí.
„Protože Monika si myslí, že si užijeme dámský večer a já se jí chci trochu pomstít." Pokrčila jsem rameny.
„A co s tím má co dělat Mára?
„Monice se Mára líbí už snad tisíc let, a já jí tak trochu ještě dlužím pomstu."
„Začínám se tě bát, nevěděl jsem, že umíš být pomstychtivá."
„Nejsem... Jen ona si myslela, že se mi může plést do života, takže je jen správné myslet si, že já se můžu plést do jejího. Oni dva by se k sobě skvěle hodili a tak jim trochu dopomůžu."
Chvíli na mě jen hleděl a pak přikývl.
„Hele to asi není špatný nápad. Marek se před pár dny rozešel s Terezou, tak aspoň přijde na jiný myšlenky."
„Fakt? To je ještě lepší, než jsem si myslela." Zaculila jsem se a on zavrtěl hlavou.
„Ty jsi byla vždycky živel."
„Říkají to o mě." Přikývla jsem a pohlédla jsem na El, která s tou její novou kamarádkou stavěly hrad z písku a povzdechla jsem si.
„Zamilovala si tě, až jí řeknu, že si její táta, bude nadšená."
„Kéž by proběhlo tak snadně." Pousmál se.
"Co to vlastně povídala o tom, že na ní už tatínek nezbyl?" Nadzvedl obočí a bylo vidět, že mu cukají koutky.
„Nesměj se! Co jsem jí měla říct? Je ještě malá a ptala se po tatínkovi. Měla jsem jí říct, že její tatínek ani neví, že existuje, protože jsem byla mladá a zbabělá? Bylo by jí to líto... Jen jsem chtěla, aby..."
"Přede mnou se nemusíš obhajovat Rose. Jen mě to zajímalo."
"A ve výsledku, je to možná to nejlepší, co jsem jí mohla říct. Takhle jí teď můžu říct, že se na nás už konečně taky dostalo, ona se s tím spokojí a až bude starší, tak jí to vysvětlím, ale..."
„Trochu se bojím, že podceňuješ její inteligenci." Mrknul na mě se smíchem a já s povzdechem přikývla. Kdo ví, co bude...

Když jsme došli domů, bylo už docela pozdě. Vilém nás vzal ještě na jídlo a cestou domů mu El usnula v náručí. Byl na ně opravdu pěkný pohled. Hlavně na Viléma, který tohle všechno zažíval poprvé v životě a byl roztomile nemotorný.
Zatím jsme jí nic neřekli, ještě nebyl vhodný čas, ale ona už to asi tušila. Nebo si možná jen dělala naděje. Byla moc chytrá. Doteď jsem nám do života žádnýho chlapa nepustila a ona si Viléma oblíbila.

Když jí pak Vilém ukládal do postýlky, sundal jí botičky a přikryl jí peřinkou, chytla ho za ruku a mě zabolelo u srdce. Bylo mi vlastně líto, že jsem jim oběma tohle takovou dobu odpírala. Raději jsem je nechala a šla uvařit kafe.
„Budeš tu, až přijde ráno a já se probudím?" zašeptala.
„Budu a udělám ti k snídani palačinky." Pohladil jí po vláskách a pak zhasnul.

Zacítila jsem jeho přítomnost přímo za mnou. Položil mi ruce na ramena a otočil si mě k sobě.
„Viléme, co to..." Políbil mě. Hladově a tak zoufale. Podlehla jsem, omotala jsem mu ruce kolem krku a přitáhla jsem si ho co nejblíže to šlo.
„Krásně voníš." Zašeptal a já cítila po celém těle husí kůži. Vysadil mě na kuchyňskou linku a vjel mi rukou pod svetr, aby se dotknul nahé kůže. Nahé kůže, která ho doslova prosila o dotek. Tiše jsem zasténala a nechala se chlácholit jeho rty. Bylo to tak známé a přesto tak jiné. Protože tentokrát jsem si přála, aby to nebyla jen jedna noc.
„Viléme já..."
„Neodejdu, princezno." Zašeptal, jakoby mi četl myšlenky a políbil mě na krk, na to místo těsně pod uchem, které mě přivádělo k šílenství a on to moc dobře věděl. Pohlédla jsem mu do očí a rozepla zip na jeho kalhotech. Celá jsem se chvěla. Potřebovala jsem to. Potřebovala jsem jeho.
Vyhrnul mi svetr a já seskočila z linky dolů, vzala jsem ho za ruku a vedla k sobě do ložnice. Těsně za jejími dveřmi si mě k sobě přitáhnul zpátky, rozhodnutý svléknout mě do naha. Moje i jeho oblečení poletovalo kolem a jeho rty a dlaně byli všude.
Když už jsem na sobě měla jenom kalhotky, vzal mě do náruče a položil mě na postel, kde se nade mě sklonil jako dravec nad svou kořistí. A já byla celá nedočkavá. Chtěla jsem... Toužila jsem jen po tom, aby se mě konečně dotknul tam, kde to právě teď nejvíc bolelo.
Přejel mi rty po bradě, krku, mezi prsy k pupíku a já zadržela dech. Když mě konečně pohladil jazykem v mém středu, musela jsem si zacpat ústa polštářem. Náhle toho bylo moc a když do mě pronikl prstem a přirazil hluboko do mě, stačila jen chvilka, než jsem se zmítala ve slastné křeči orgasmu.
Ani jsem nestačila popadnout dech a už byl zase u mě. Rukou mi roztáhl nohy.
"Jsi tak sladká, princezno. Jsem si jistý, že mě přivedeš k šílenství."
Zasmála jsem se a prudce jsem vydechla, když do mě vnikl a přirazil.
"Minimálně se o to pokusím."
Vyšla jsem mu boky vstříc a naše vzdechy jsme se snažili tlumit polibky.
A přesto, jak moc jsme jeden druhého chtěli, jak moc jsme po tom toužili, to bylo pomalé a něžné. Jakoby ani jeden z nás nechtěl rozbít to křehké pouto. Jako bychom to ani jeden nechtěli uspěchat. Jako bychom konečně našli to, co nám scházelo.
Najednou jsem se cítila jako doma. Chtělo se mi křičet a brečet zároveň. Propadla jsem mu a konečně byla ochotná, si to přiznat. I když to bylo sakra děsivé, ale poprvé po dlouhé době jsem se nebála toho, co bude až přijde ráno.