Věštba krále vlkodlaků

Část 18

Po očku pozoroval Natalii a snažil se, aby si toho, co se u stolu děje, pokud možno nevšimla, ale asi se mu nepovedlo, tak dobře jejich tajný rozhovor, před ní utajit. Usoudil z toho, jak je bedlivě pozorovala. „Já,....promiň nějak mi to ulétlo. Když jste tak pozdě vstali, myslela jsem, že jste spolu...." Nedokončila větu a nechala ji vyznít do ztracena. Pochopil, že nemá omluvu pro to, co řekla. A tak se rozhodl, že ji vysvětlí, jak to mezi ním a jeho družkou vlastně je.

Upřeně se díval, na svou sestru a uvědomil si, že i když je dospělá i tak se pořád chová, jako dítě. A to by mu mohlo, právě teď dost zkomplikovat život. Ví, že Roxy není zlá, jen ji jde někdy pusa rychleji, než mozek, co může být, pro něj, do budoucna problém. Hlavně, co se Natalie týče.

„Roxy, já tě žádám, aby si víc přemýšlela, než mluvila. Hlavně v přítomnosti mé družky, rozumíš?" Pronesl zoufale a svým pohledem ji přímo propaloval. Když mu hlavou nepatrně přikývla, pokračoval. „Natalie je prozatím člověk a nemůžu na ni spěchat. Není to tak, jak to bylo, když si ty našla svého druha." Pořád se jí díval do očí a doufal, že chápe, co tím myslí. „I když vidím i cítím, že na ní pouto spřízněných duší působí, i když ne tak silně, jako na mě, tak ji musím dát čas, aby si sama uvědomila, co se s ní vlastně děje a co vlastně ke mě cítí, bez toho, aby ji někdo do něčeho nutil." Jakmile dořekl to, co jí říct chtěl, už ji nechal být. Potřeboval, aby si uvědomila, že jeho situace se spřízněnou duší, je zcela jiná, než ta, kterou měla ona s Benjaminem.

V klidu dojedl svůj oběd, který pořádně nevěděl, ani jak chutnal a pohlédl na svou družku, která tedy ze svého jídla moc nesnědla. No, když nad tím tak uvažoval, tak zase snědla víc, než předešlí den a i to je úspěch.

Pozorně si ji prohlížel a přemýšlel, kampak by ji vzal se nejdříve podívat. A rozhodl se, že první, co jí ukáže bude okolí jeho sídla. Mají tu hezké zahrady plné květin a všelijakých rostlin, kterých jména ani nezná.

Zdálo se mu, že by se jí mohlo líbit víc, procházet se venku, po čerstvém vzduchu, než být zavřená v domě a prohlížet si ho. Už jen z toho důvodu, že uzavřených prostor, si dosud užila víc, než dost.

Pozorně se dívala, na všechny přítomné a všimla si, že se opravdu asi něco děje. Usoudila z toho, že Roxy zůstala najednou nějaká smutná. Prozatím zná jen čtyři lidi, tedy vlkodlaky, z tohohle sídla. Vůbec netuší, jak si zapamatuje ostatní.

Zjišťuje, že za ani ne tři dny, co je u Marcuse, poznala víc osob, než za posledních několik týdnů, co byla zavřená v dědečkově sklepě. Ale, co jí je záhadou je, že i když jsou to lidi vlčí krve, necítí se v nebezpečí. Z nějakého důvodu se v jejich přítomnosti cítí příjemně a pravdou je, že si ten pocit i náležitě užívá, jelikož je to už dlouhá doba, co se cítila někde u někoho v bezpečí.

Someron se pomalu blížil k domu, kde byla zavřená spřízněná duše jeho bratra. Byl nadšený, že ji našel dříve, nežli on. Už jen z toho důvodu, že pokud se ze své vlastní vůle rozhodne, být jeho družkou a nikoliv družkou jeho bratra, bude konečně po tak dlouhé době vítěz.

Čím víc se přibližoval, tím víc se mu něco nezdálo. Venku nebyli jeho lidi, které tam nechal a ve vzduchu cítil známky boje, který proběhl asi před pár dny. Vyděšeně se rozběhl a po vstupu do domu, zamířil rovnou do sklepa, kde ji nechal, aby si rozmyslela, jestli chce být dokonce života zavřená, nebo se stane jeho družkou.

Pravdou bylo, že kdyby se mu to povedlo a ona by souhlasila, jeho bratr by byl odsouzený k životu bez spřízněné duše, co by ho moc těšilo. Už jen z toho důvodu, že jeho srdce i duše by strádali po celý život. Následkem toho, by se musel vzdát svého postu krále vlkodlaků a předat ho jemu, jako dalšímu následníkovi v pořadí. Aspoň tak to měl vymyšlené. Zda by tomu tak i bylo, bylo otázné.

Zastavil u dveří do sklepa, které vypadali být vyražené. Už u nich cítil pach svého bratra, který ji evidentně našel. Od zuřivosti, která se v něm začala hromadit a ve svém zájmu ji musel někde vypustit, roztřískal vše, co mu přišlo pod ruku.

Nemohl uvěřit, že se Marcusovi povedlo mu ji vyfouknout. Teď bude už nemožné, dostat ji od něj. I když, kdyby se mu povedlo, pokud to už náhodou neví, ji říct, že jsou rodina, asi by se mu nepovedlo tak lehce si ji získat. Pokud vůbec někdy.

Jen bude pro něj potíž se dostat zpět domů, po tom, co odešel a zpřetrhal všechny vazby ze svou rodinou. A ještě, když se jeho bratr dozví, že za únos jeho spřízněné duše i úmrtí jejích rodičů může on, bude to pro něj zcela nemožné.

Právě Natalii provázel po zahradách jeho panství. Když ji u oběda oznámil, že by ji nejdříve rád provedl po zahradách, nežli ji bude představovat personál jeho sídla, rozbušilo se mu srdce, jako na poplach, když uviděl ten rozzářený obličej, kterým ho v tu chvíli obdařila.

Byl moc rád, že uvítala jeho společnost. V tichosti, bez jediného slova se procházeli, než došli k fontáně u které se posadily na lavičku, která stála opodál. Přemýšlel, jak začít konverzaci, ale byl předběhnut. Jeho spřízněná duše, se ho začala ptát dřív.

„Marcusi, jak to teďka bude?" Zeptala se s obavou v hlase. Tahle otázka ji trápila od doby, co se ocitla v jeho domě. Nechtěla být znovu vězeň, i když ve zlaté kleci. Nejistě mu pohlédla do očí, které ji se zájmem pozorovali. Nemohla popřít fakt, že ji k němu něco nevysvětlitelného přitahuje. I když věděla, že je vlkodlak, i tak k němu necítila odpor, ani z něj neměla strach. Když ji neodpovídal, rozhodla se mluvit dál. „Já,..... nechci být znovu zajatcem." Vyhrkla ze sebe zoufale, přičemž se mu dívala zpříma do očí a to ho už donutilo k vyjádření se.