Cor Diaboli [ONC2024]

24. Překvapení na druhou

Waren sedí v křesle a bezmyšlenkovitě zírá do plamenů před sebou. V jedné ruce svírá sklenici, ve které je na dně maximálně jeden hlt, a na druhé palcem bezděky přejíždí po zlatém kroužku na prsteníčku, jako už tolikrát toho dne. Dopije zbytek a otočí hlavu, když ticho přeruší komorník ohlašující návštěvu. Zamračí se, protože v tuhle noční hodinu rozhodně nikoho nečekal.
Jakmile do místnosti vstoupí nezvaný host, instinktivně vstane a stiskne čelisti.

Muž se k němu otočí čelem a sejme kápi. Zpříma se na něj podívá a nechápe, kde bere tu drzost sem přijít.
„Co tady chcete?" zeptá se odměřeně s neskrývaným opovržením v hlase a potlačí nutkání po něm hodit sklenici, kterou stále svírá v ruce. Strážce jeho rozladění nijak nevyvede z míry. Nakloní hlavu mírně dopředu, než se zhluboka nadechne a místností se rozezní jeho jistý hlas:
„Warene Tullo, přišel jsem, abych vám oznámil, že vaše dítě bylo vybráno jako příští následník trůnu." Waren na něj nechápavě vytřeští oči.
„Co je to za nesmysl, já přeci nemám děti. A i kdybych měl, nic takového bych nedovolil," zatřese rozhodně hlavou a druhou větu zlostně zavrčí, ale Strážce se ani nepohne, a to ho donutí znejistit. Nebo mám?

Urputně přemýšlí a počítá. Jak je to dlouho? Ať se snaží sebevíc, vždy mu vyjde číslo mezi sedmi a osmi měsíci. Je možné, že by... Pohlédne na Strážce, který trpělivě vyčkává.
„Věděli jste to při zkoušce?" Zeptá se ho nakonec, když se samozvaný host nemá k tomu cokoliv říct
„Ano." Jak to může říct s takovým klidem?!
„Proč jste to neřekli?!" Začíná zvyšovat hlas stejně, jako v něm roste vztek.
„To rozhodnutí nebylo na nás, ale na ní." Nevěřícně vytřeští oči.
„Ona to už tehdy věděla?" Nemůže tomu uvěři! Nebo možná jen nechce. Strážce jen přikývne, jakoby to nebylo důležité.

Waren si zaskočeně prohrábne vlasy. Pokud je to pravda a tenhle bezpáteřný zmetek je tady, znamená to, že už porodila. Jak na takové oznámení bude reagovat ona? Zamračí se a najednou je mu jedno, že je černočerná tma i že neví, kde ji hledat. Vyběhne z místnosti a zamíří přímo do stájí. Ve spěchu přemýšlí, kde by mohla být, a když utahuje postroj, zastaví se uprostřed pohybu.

Tehdy tam byl přeci i Caleb. Věděl, že si jsou blízcí. Kam jinam by šla? Určitě se vrátila zpět k bratrům. Jak je možné, že ho to nenapadlo dřív? Sám se musí svým úvahám zasmát, když vyskočí na koně a bolestně ho pobídne k trysku. Nenapadlo ho to, protože neměl v úmyslu ji hledat. Až dosud.

•••

Dosud zářící a přece těsně před smrtí. Cítí se přesně jako svíčka stojící na stolku vedle postele, která jako jedna z několika osvěcuje tichou místnost. Pootočí hlavu ke straně, kde v postýlce leží její největší životní lásky. Lhala by, kdyby řekla, že nebyla zaskočená, ale milovala je oba stejně.
Přestože vypadali stejně, každý byl úplně jiný. O pár minut starší chlapec byl neustále hladový a jak nebylo po jeho, všichni v domě to věděli. Dívka byla o poznání méně náročná. Stačilo jí, když ji držela v náručí a vyprávěla nebo zpívala. Dokázala na ni zbožně hledět celé hodiny, kdyby se její bratr nedožadoval jídla a stejné míry pozornosti.

Spokojeně se usměje, ale vzápětí se obličej stáhne náhlou bolestí a je nucena sevřít ruce v pěsti, aby potlačila hlasité zasténání a neprobudila děti.
Kolik jich ještě přijde? A který bude poslední? Přestože jí to nikdo neřekl přímo, ani nemuseli. Cítila to. Ví, že konec se blíží. Každý den se cítí víc a víc unavená a bolesti se stupňují, přestože se snaží to nedávat najevo, aby ostatní nestrašila.
Pokaždé, když si uvědomí nevyhnutelnost toho okamžiku, kdy ze svých dětí udělá napůl sirotky, bodne ji u srdce a v duchu je prosí o odpuštění.

A právě při tomhle vnitřním monologu ji vyruší zaklepání na dveře. Dovnitř vejde Caleb a už jeho výraz napovídá, že se něco děje.
„Co se stalo?" Zeptá se ho tichým, unaveným hlasem.
„Někdo za tebou přišel," nervózně přešlápne na druhou nohu, ale než se Sibyla stihne zeptat kdo to je, vejde dovnitř ten, kdo mohl za jeho nejisté chování.

Prudce se nadechne a přimhouří oči. Všechno uvnitř ní se i přes slabost vzepře a přinutí se zvednout do sedu.
„To si ze mě děláte už srandu? Co ty tady sakra chceš?!" Muž stojící před postelí si ji prohlédne, ale ani se nepohne. Vážně doufala, že toho zmetka už nikdy neuvidí.
„Sibylo Banwood, přišel jsem, abych vám řekl, že vaše dítě bylo vybráno jako následník trůnu." Má pocit, že snad špatně slyšela, nebo si z ní dělá srandu! Jenže to vzhledem k absenci jakékoliv emoce v povaze Strážců nepřichází v úvahu.

Po nekonečně dlouhé odmlce, kdy na něj v duchu křičí a posílá ho do horoucích pekel, se jí sevře hruď, když ji napadne příšerná otázka, na kterou zná odpověď jen on.
„Které?" Vydechne třesoucím se hlasem a snaží se držet, aby po něm nehodila cokoliv, co by mu způsobilo újmu.
„Obě," čekala dvě různé odpovědi, ale tohle nedává smysl. Jak by mohli být následníci oba? To je nesmysl. Ledaže... Z té představy se jí zatmí před očima.

Srdce zrychlí a všechna krev se začne vařit, když její tělo začne ovládat vztek a nenávist.
„Který z nich zemře?" Ta otázka téměř zlomila srdce, které bolestně buší a odmítá přijmout tuhle zvrácenou hru.
Strážce se ani nepohne a je jasné, že se od něj odpovědi nedočká, přesto ji mateřský instinkt nutí chránit své děti.
„Tak který?!" Zvýší hlas, plný bolesti a zoufalství.
„To říct nesmím," zatřese hlavou.
„Ty odporný, bezcitný parchante!" Nedokáže se ovládnout a všechno, co v sobě celé měsíce držela, se s tímto novým zjištěním prodralo na povrch. „Jak můžeš mít tu drzost po tom, co jsi mi zničil život, přijít a dovolit si mi říct něco takového?! Jak se opovažuješ mi tvrdit, že mé děti čeká stejný osud?! Nikdy nedovolím, aby si museli něčím takovým procházet! Rozumíš?! Ani jeden z vás se k nim nepřiblíží, nebo přísahám bohu-!"

V tu chvíli se otevřou dveře, za kterými před pár minutami zmizel Caleb. Čeká, že to bude on, že se přijde podívat, co se děje, ale místo bratra se objeví druhý člověk, kterého už do smrti nechtěla vidět. To se domluvili a přišli oba aby ji dorazili?!
„Jste obyčejná banda arogantních bezcitných mizerů, kteří si myslí, že vládnou téhle ubohé zemi!" Pokračuje, aniž by se na nově příchozího podívala a dál propaluje nenávistným pohledem Strážce.
„Odmítám poslouchat ty vaše příkazy a rozkazy! Okamžitě vypadni a už se nikdy nevracej, protože jestli ještě někdy některého z vás uvidím, tak za sebe neručím!"