Třináct uzlů na provaze

4

Odbilo šest, půl sedmé i sedmá hodina a po Elen se slehla zem. Další den byl stejně bledý a třetího dne už jsem psal esemesku. Nebo jsem k tomu měl minimálně naběhnuto.

,,Hej Adame?" oslovil jsem blonďáka, jenž vedle mě chlamstal cereálie. ,,Asi potřebuji poradit."

,,S čím?" zahuhlal, zatímco si přisypával do misky přídavek. Já se ve své porci jen ospale rejpal. Snídaně mi nikdy do žaludku moc nelezla a už vůbec ne v pět ráno.

,,Víš, jak občas z nudy lezu na omegle? No, tak někoho jsem tam potkal."

,,Neříkej, že ses zabouchnul. Tomu nevěřím," zašklebil se a já zakroutil hlavu.

,,Ne, to ne. Jen je moc fajn a už několikátý den ji nemůžu zastihnout, tak přemýšlím, že se jí ozvu přes smsku," řekl jsem a Adam se zamračil.

,,Proč jste si psali tam, když máš na ni číslo?"

,,Nechtěla, aby to doma zjistili. Ono..." na moment jsem zaváhal, ale pak se stejně přiznal, ,,je jí třináct."

,,Což-?" zakuckal se, takže jsem ho začal bušit do zad.

,,Vole dýchej!" poradil jsem mu se smíchem a on mě zpražil pohledem.

,,Jak mám sakra dýchat, když se bavíš s třináctiletou cápkou? Seš normální?"

,,Já vím, že to zní hrozně," povzdychnul jsem, ,,ale i přes ten věk si dost rozumíme."

,,A o čem se jako bavíte, mi řekni."

,,O knihách, o vesmíru..." rozzářil jsem se jak sluníčko, ,,zajímá ji to a poslouchá mě."

,,Aha," na moment se odmlčel, ,,i tak je to divný."

,,Notak Adame, víš že na zamilovaný blbosti já nejsem a dokážu se s člověkem bavit, aniž by to bylo sexuální-"

,,Vetšinou, dokud se neožereš."

,,Ticho," napomenul jsem ho, ,,proč bych se s ní nemohl normálně bavit?"

,,Možná proto, že ona je dítě a ty jsi dospělý? Posloucháš se vůbec? Jste úplně někde jinde, řešíte jiné problémy a okolí tě bude mít za pedofila."

,,To já sakra vím! Ale mám o ni strach..." poslední slova téměř zašeptám. ,,Je to malá holka, co má napiču rodinu. Sestra ji šikanuje, tak se mi nemůžeš divit, že mám o ni obavy, když se sakra neozývá."

,,Přirostla ti k srdci," vydechl ohromeně Adam po chvíli těžkého ticha.

,,Ale houby," odmávl jsem to.

,,Ale jo, přirostla. Víc, než si seš schopný připustit."

,,A i kdyby jo, tak co? Pořád je tu možnost, že se jednoduše nechce bavit. Nebýt její pitomé situace, vůbec bych jí napsat nechtěl."

,,Ale chtěl, vidím ti až do žaludku," namítne s vědoucím úšklebkem. ,,Hele sice to vaše kamarádíčkování ani v nejmenším neschvaluju a nemyslím si, že z toho vzejde cokoliv dobrého, ale měl bys jí napsat," prohlásil nakonec a zvednul se od stolu.

,,Fakt?" kouknul jsem na něj a on se zasmál.

,,Jasně, vlastně proč ne. Nebo se chceš dál nervovat?"

..................

Uběhl další týden a já málem zešílel. Myslel jsem, že když se mi neozve, prostě na to celé zapomenu. Ale zaryla se mi hlouběji, než jsem si myslel.

Ahoj, hele... chápu, pokud jsem tě odradil a nechceš se mnou mít dál nic společného. Ale rád bych věděl, že jsi v pořádku. Stačí mi jedna krátká zpráva a dám ti pokoj. Jen se prosím ozvi.