,,Zkurvený auto," zamumlal tmavovlasý muž zapalující si cigaretu, opřený o předek vyčerpaného vozidla. Rukama si zakrýval její konec, jak se snažil ve větru vytvořit plamínek.
,,Dvě hodiny jsem nad tím strávil a ta sračka stejně vytekla. Musíme s tím zajet do města dřív, než ten krám zdechne úplně," zanadával zadýchaně.
,,Tě to nějak zmohlo." Midnight znechuceně pozorovala stoupající kouř z cigarety. Za tu dobu stihla sníst vše, co našla. ,,Měl by sis koupit nějakou chuj na astma, kor když hulíš."
,,Nemám kurva žádný astma."
Desperret ještě jednou rozhořčeně kopnul do auta, aby si na něm vylil zlost.
,,Kunda jedna-" v tu ránu se však rozkašlal.
,,Máš tuberu?"
,,Ne-"
,,Tak nějakou fibrózu. Tak jako tak brzo zhebneš."
Neodpovídal. Zjevně mu došel dech.
Tak moc doslova, až to i Midnight vyděsilo.
Šokovaně ho pozorovala, jak se dusil. Držel se za bok, jenž se mu při nádechu zvedal mnohem méně, než ten druhý.
,,Asi máš zjebnutou plíci. To máš z toho, že ses narodil. A že k tomu i hulíš." Popravdě, kouřil jednou za dlouhou dobu. Většinou jen, když ho něco opravdu vytáčelo.
,,Dělej, sedni, musíme rychle do města," hlas se jí trochu třásl, ale i tak ho zvládla strčit dovnitř a zabouchnout dveře.
Desperret nic nenamítal. Byla by to nejspíš sebevražda.
Midnight si sedla vyděšeně za volant. Ruce se jí klepaly, avšak snažila se nepropadnout úplné panice. Rychle se snažila vzpomenout si na základy řízení, které ji před nedávnem učil.
,,Bolí tě něco?"
,,Co-?"
,,Jestli tě něco bolí!"
,,Jako... prase."
,,A co?"
,,Co? No- plíce...přece..."
Chvíli přemýšlela, jak můžou bolet plíce a že jí o tom Folarg nikdy neřekl. Ale vzhledem k tomu, že Desperret opravdu modral, usoudila, že nejspíš nesimuloval. Mělkými nádechy se snažil nabrat vzduch. Kašel mu v tom očividně nepomáhal.
,,Pozor..." zasípal, když se Mid plně věnovala startování neochotného vozidla.
,,cože?"
,,Uhni-" syknul. V tu ránu jí to došlo, zkrčila se, Desperret vystřelil z flinty a neznámá osoba, jež je původně chtěla napadnout, skončila s křikem rozprsknutá o auto. Jen ruka jí ještě zůstala v pokaženém okénku.
,,Fuj," utrousila Mid, když do ruky strčila. Pak chytla zase řídící nástroje. Takovej dement jsem.
Auto sebou divoce trhlo a jelikož pásy z nějakého důvodu nebyly na svém místě, bledý Desperret sebou švihnul o přední desku. ,,Piči-"
,,Sorry. To bylo asi od tvojí ex."
...
,,Vstávat, jsme tady," oddychla si Mid. Jenže odpověď se neozývala a strach ji opět zaplavil.
,,Umírá se na selhání srdce, ne poloviny plic. Máš druhou. Vole, prober se!" Zatřásla s ním, ale nic. Přesto nějak dýchal. V rámci možností.
,,No já se poseru."
Vylezla rozpačitě z auta, srdce jí tlouklo do hrudi, práskla dveřmi, otevřela ty druhé, chytila Desperreta, o dost těžšího než ona, pod rameny a vytáhla z auta.
Nechtěla ani pomyslet na to, co se mohlo v blízké budoucnosti dít. Nebo spíše, nedít. Byla strachy bez sebe.
Bála se o něj. O Desperreta.
Byla to chyba?
Celá budoucnost se mohla změnit.
Měla na dosah jeho smrt. Mohla jen lusknout prsty. Využít jeho vlastní zbraně. Litovala? To ani ona sama nevěděla.
