Osud si to přál |LK37|

8.

Od rána mám divný pocit ze dneška. Možná, protože je to první zápas Evropské ligy ve skupině. Mi se utkáme s papírově nejslabším soupeřem skupiny, ale papíry jsou hovno tady, i když trošku vám to přiblíží. Je to o nás budeme mít za zády totiž vyprodanou Letnou. Ale už jenom to, že oni, mi a další týmy tu jsou ukazuje jejich sílu. A ještě naše cesta sem? To bylo něco.

„Tak hoši nasedat do busu jede se!" zakřičel na nás trenér. Mi jsem se začali pomalu z parkoviště na Strahově přesouvat do klubového autobusu. Sedl jsem si dozadu společně s Panym.
Dneska jsem oproti pondělí měl i lepší náladu a věřil si a týmu, že dnes uhrajeme v prvním zápase body.

„Krejdo co to máš s tou kšiltovkou?" vysmál se mi Lukáš Sadílek do obličeje. „Nic co bych měl mít?" nechápal su jeho narážku na mojí dokonalou kšiltovku s ještě lepšími vlasy.

„Tak jako divně na hlavě jí máš. Nejsou vidět tvoje kudrliny," upřesnil mi situaci. Taky nezapomněl zdůraznut slovo na konci věty.

„No to jako ne vole Sáďo já se s tím dělal děkuju ale, ty by jsi mi to neřekl viď Filipe a smál se mi celou cestu." Rozesmál jsem se a i kluky co seděli vzadu u nás při vyslovení druhé věty jsem se zlomyslně podíval na Filipa, kterej se snažil zadržet smích z mé špatně upravené kšitlovky, ale nakonec se stejně rozesmál a jeho červneý obličej ze zadrženého smíchu povolil.

Cesta na Letnou pokračovala v dobrém naladění, za což jsem byl já, ale i ostatní kluci nápadobně, tak i realizák šťastný.

Rozcvička byla úžasná bylo cítit ze zdí stadionu a ochozů, že se všichni těší na první zápas Evropské ligy a všechno co přinese. To samé i mi. My všichni jsme též byli natěšení jak jen to šlo.
Jedna věc co mě mrzela bylo to že Pany nebyl v základu, ale co nadělá s kolenem tak je alespoň na lavičce může do toho třeba nějak zasáhnout. Přece jenom dáme to i bez něj.

Zápas začal a za mě dobře teda dokud su nefauloval v 11.minutě ve vlastním vápně a ty ubožáci kopali penaltu. No a jasně, že ju daly. „Vole doprdele zase kvuli mě." zařval su si na hřišti značně rozrušený a naštvaný ze situace.

Moje odezva byla jednoznačná spočívala v tom, že moje hlava vyrovnala skóre na 1:1. A to vše po rohovém kopu Kaana Kairinena ve 20. minutě.

Dále se hra pro nás vyvíjela dobře a netrvalo dlouho a balón se opět zatoulal do jejich brány a opět to byl můj gól, sice né hlavička, ale gól důležitej. Hned su na všech viděl radost a doplnění motivace. Do poločasu jsem si gólové vedení nechali. Všichni jsem proto odcházeli do kabiny lehce šťastně naladěni. Zápasu, ale ještě není konec přece jenom.

Druhý poločas odstartoval a pro nás začal dobře sice né gólově, ale šance jsme měli. Výsledek se pro nás změnil až v 67. minutě kdy dal gól Viťas.
To bylo moc důležitý a teď to pouze a jen udržet to do konca. Myšlenky v mé hlavě byli zaměřené na fotbal bohužel tu stejně byla jedna na Ester, co mě po většinu času rozptylovala.

Blížil se konec a moje oči začali hledat po tribunách Ester a její mamku. Našli jí, ale v nevhodný okamžik. „Krejdo soustřeď se, není ještě konec doprdele." zařval na mě Viťas po tom co jsem dostali gól v 90. minutě. Byl docela vztažený na mě nebyl jsem soustředěný měl pravdu.

Hned co rozhodčí zapískal konec jsem byl neskutečně šťastný a to i kluci a realizák. „Hošiii je to tamm prvá výhra ve skupine." řval Lukáš Haraslín. Byli jsem v euforii a já hledal Ester. A co by se mi nepovedlo, že jo jasně, že su ju našel.

Opět vypadala krásně, mávala sparťanskou šálou nad hlavou jako každý. Neskutečně jí slušeli její volné modré džíny se šedou větší mikinou a sparťanskou kšiltovkou víc su už z té dálky mezi námi neviděl a nebo kvůli tomu, že bylo už jedenáct hodin večer. Sice svítilo umělé osvětlení, ale to neni ono jako na normálním dením světle. Měli jsem pozápasové kolečko uprostřed a pak šli na děkovačku obejít tribuny jako se to dělává.