Kus ledu

7

Spala jsem u Martina už od čtvrtka, protože můj táta jel s ostatními trenéry do hotelu už ve středu. Chtěla jsem využít příležitosti a povědět Martinovi o tom, co se stalo mezi mnou a Davidem. Ale nešlo to. Pořád jsem hledala ta správná slova, která však nikdy nepřišla.

Seděli jsme v obýváku a povídali si o všem možném. Martin byl skvělý vypravěč a dokázal mě rozesmát, i když jsem byla zmatená a smutná.

„Víš, že jsem jednou skoro uhořel při pokusu udělat flambované palačinky?" začal Martin s úsměvem, když jsme se bavili o kuchařských zážitcích.

„Vážně? Jak se ti to povedlo?" zeptala jsem se s údivem.

„No, řekněme, že jsem podcenil množství rumu, které je potřeba, a přecenil svoje kuchařské dovednosti," odpověděl Martin se smíchem. „Skončilo to tak, že jsem musel hasit plameny svým tričkem a ten rum jsem nakonec raději vypil."

„Aspoň že tak. Mohl jsi skončit v nemocnici," poznamenala jsem se sarkasmem v hlase.

„Jo, moje máma byla nadšená, když zjistila, že jsem jí zničil její oblíbenou pánev. Od té doby mám zakázáno flambovat cokoliv v domě," odpověděl Martin.

„No, možná to bylo k dobru," zasmála jsem se. „A co ten hokej? Co tě na něm tak baví?"

„Hokej je prostě úžasný. Ta rychlost, adrenalin, týmová práce... A samozřejmě i to, jak můžu legálně mlátit lidi s hokejkou," odpověděl Martin se zábleskem v očích.

„Takže jsi na to vlastně šel kvůli tomu násilí?" zeptala jsem se s úsměvem.

„Ne, ne, ne, to bych přece neřekl... oficiálně," dodal s mrknutím. „Ale upřímně, hokej je pro mě víc než jen sport. Je to vášeň."

„To zní skvěle. Já bych asi na ledě neobstála. Mám problémy udržet se na nohou i na suchu," poznamenala jsem s ironickým tónem.

„To bych chtěl vidět. Možná bychom tě mohli někdy vzít na led a naučit tě pár triků," odpověděl Martin s úsměvem. „Ale teď bys měla jít spát, zítra nás čeká dlouhý den."

Následující ráno jsme měli náročný let. Když jsme konečně dorazili do hotelu, byla jsem vyčerpaná. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Dozvěděla jsem se, že budu sdílet pokoj s Martinem a Davidem. Snažila jsem se zachovat klid, ale uvnitř mě to vřelo.

„Vážně? Jsem na pokoji s vámi dvěma?" zeptala jsem se nevěřícně, když jsem stála ve dveřích našeho pokoje a viděla, jak si Martin a David vybalují věci.

„No jo, to je osud," odpověděl Martin s úsměvem. „Přesně to, co potřebujeme po dlouhém letu – trocha společného času."

David se na mě podíval a pokrčil rameny. „Prostě se budeme chovat profesionálně, jasné? Jsme tady kvůli turnaji."

„Jasně, kapitáne," odpověděl Martin s hraným salutem. „Profesionálně to bude."

Usadila jsem se na postel a snažila se potlačit své obavy. Martin se snažil dělat vtipy, ale atmosféra byla napjatá. David mě ani nepokusil oslovit. Jen jsem si sedla a cítila, jak se všechno kolem mě ztrácí.

„Tohle je fakt vtipný," poznamenal Martin s ironickým úšklebkem. „V jednom pokoji s vámi dvěma. Co by se mohlo pokazit?"

David si zhluboka povzdechl a podíval se na mě. „Měli bychom si promluvit."

Martin se ušklíbl. „Promluvte si někde jinde. Já se mezitím pokusím najít nějakou tu krysu, o které se říkalo, že tu někde běhá."

David mě vzal za ruku a vedl mě na chodbu. Zůstali jsme tam stát a dívali se na sebe. „Nemůžeme to před ním tajit, Amélie," řekl tiše. „Musíme být upřímní."

„Vím," odpověděla jsem, a cítila jsem, jak se mi srdce svírá. „Ale teď na to není vhodná chvíle."

David přikývl. „Máme týden. Po turnaji to musíme vyřešit."

Vrátili jsme se zpět do pokoje, kde Martin seděl na posteli a vesele nám mával. „Tak co, našli jste krysu?"

„Ne, ale našli jsme řešení," odpověděla jsem s povzdechem. „Ale ještě to nějaký čas potrvá."

Martin se jen zasmál. „To bude dlouhý týden."
Asi absolutně nechápal co jsme řešili. Chudák