Šedý chlapec za zdí [2]

Kapitola devátá: Syn

Čtyřikrát jsem se za noc probudil a pokaždé ze stejného snu. Profesor Silver umíral. Pokaždé stejně, kulka vpálena do spánku.

Jednou jsem tu smrt viděl tak, jak to bylo doopravdy. Viděl jsem to v televizi.

Podruhé jsem stál na náměstí a viděl profesora zemřít naživo.

Potřetí jsem byl zase v jídelně, ale kulku do hlavy vpálil profesoru Silverovi můj otec.

A počtvrté jsem svého učitele zabil já sám.

Po čtvrté smrti profesora jsem se posadil na posteli celý zpocený. Divoce jsem dýchal a věděl jsem, že té noci již neusnu. Nebo spíše rána. Dle všeho bylo krátce po čtvrté hodině a to už skoro nemělo smysl jít spát.

Otřel jsem si z tváře pot... Možná to však byly slzy, rozklepaně a co nejtišeji se oblékl, abych neprobudil pochrupujícího Miltona a vyšel z pokoje s tím, že se půjdu porozhlédnout po základně a najdu nějaké místo, kam bych se mohl zašít.

•••

Štěstí se na mě usmálo a ukázalo mi schodiště v posledním patře budovy, které vedlo na střehu. Nějak jsem hádal, že na to místo nikdo chodit nebude, protože moc lidí nemělo zájem o chození na střechu, kde hrozil akorát pád.

Já o něj stál z důvodu samoty a ticha.

Musel jsem na dveře zatlačit, aby panty povolily a mohl jsem se tak nechat ovát jarním vánkem a sledoval slunce, které se pomalu dralo na obzor a rozhodlo se proslunit mi smutný den.

Smrt profesora Silvera nebyla vlastně ničí jiná... Viděl jsem mnoho poprav, ale tohle bylo alespoň pro mé srdce něco jiného. Profesor vlastně zemřel kvůli mně, kvůli Axelovi. Věřil, že bude žít, že pocítí svobodu, ale... Nepocítil nic. Jen strach předtím, než byl popraven za vlastizradu.

Kdybych mohl... Kdybych to věděl. Nechal bych Axela na pospas svému osudu za to, že byl jaký byl.

Profesor Silver měl žít. Měl poznat Miltona, Dextera, kapitána Newmana, jeho dceru Mai a vidět svobodné město, svobodnou zemi a usmívat se.

Střecha byla z betonu a občas jsem si všiml štěrku, který tam byl rozházen. Jinak tam nic nebylo, po okraji jen vysoký obrubník, aby náhodný návštěvník nepřepadl, dveře, ale nic víc.

Jen já.

Mraky.

Slunce.

A Avery.

Všiml jsem si ho až po chvíli.

Seděl na obrubníku, nohy měl hozené přes okraj střechy, hrbil se a hlavu měl sklopenou k zemi. Lehce se třásl a podle zvuku jsem poznal, že pláče.

Zmatený a krapet vystrašený jsem se pomalu začal přibližovat k Averymu. Nelpěl jsem na tichu, nechtěl jsem ho totiž vystrašit. „Avery?" šeptl jsem tiše a zamrkal.

Ztuhl, rukávem své mikiny si otřel slzy a zarudlýma očima se na mě podíval. Čekal jsem, že bude křičet, ale on se místo toho tiše a se zlomeným hlasem zeptal: „Co chceš?"

Musel jsem se toho muže zeptat, proč plakal... Nesedělo mi to k němu. „Proč pláčeš?" zeptal jsem se. Otec mě poučoval a tvrdil, že muži nepláčou, ale Avery plakal... Možná jen kvůli tomu, že byl sám. Ve společnosti někoho by si to nedovolil.

Otočil se zpět do původní pozice, nahrbil se v zádech a zašeptal: „Kvůli Lucianovi..."

Sklopil jsem hlavu, pomalu přistoupil k Averymu a posadil se necelý metr od něho. Chápal jsem. Také jsem brečel, ale... Nevím proč, ale k Averymu mi to nesedělo. Já byl citlivý a vynil jsem sebe a Axela ze smrti profesora Silvera. Avery za nic nemohl.

„Byl mojí rodinou," zasténal tiše. „Vyrůstali jsme spolu. Byl jsem jeho ochránce, přítel, bratrancem" zašeptal. „Nazývali jsme stejného muže dědečkem. Snažili se o to, aby zrovna nás dva měl dědeček nejraději, i když měl nejraději všechna svá vnoučata..."

Netušil jsem, proč mi to Avery řekl, ale nejspíše to potřeboval. Potřeboval se svěřit.

„Je mi to líto," zašeptal jsem k muži, který ještě před pár dny patřil k Modrým. Teď byl obyčejným člověkem, který byl zničen kvůli tomu, že mu nejkrutější muž na světě zabil milovaného bratrance.

„Prezident Hunter...," zamumlal. „Mi zabil otce. Jakožto lékaře, který kradl léky. Zabil mi bratrance jako vlastizrádce... A taky mi zabil syna, který si pouze přál svobodu," sklopil zrak k zemi, dlaněmi si zakryl tvář a znova zasténal.

„Syna?" musel jsem se zeptat. Netušil jsem, že Avery syna měl.

„Syna... Mého syna, který mě nenáviděl. Ale... Přesto jsem byl jeho otcem," zahuhlal do dlaní.

„Jak se jmenoval?" zeptal jsem se.

„Joshua," hlesl.