Don't Tell Me

Kapitola 39

Rozhlédla jsem se po místnosti, byl to můj pokoj. Posadila jsem se, to byl teda podivný sen, snad i to bolení břicha byl jen sen. Vždyť už jím skoro normálně. Postavila jsem před zrcadla a dívala jsem se na sebe. Nebylo poznat, že bych jedla, klíční kost pořád trčela, žebra jsem měla potažené tenkou vrstvou kůže, tváře propadlé a takhle bych mohl pokračovat dál. Opláchla jsem si obličej a oblékla jsem se a šla do kuchyně. Claire plakala v postýlce, ale nikdo za ní nešel. Vzala jsem si jí do náruče a kolébala, po chvilce přestala plakat a já uslyšela hlasy svých rodičů.

„Kolik si jich měl?" křičela máma.

„Ty víš, že tebe miluji." Hájil se táta.

„Nelži mi prosím, já vím, že si jich měl dost. Nedivím se, že Brí je taková, když se musela dívat, jak si je vodil domů." řvala máma.

„Takže je to moje vina, že nezapadá." Řval táta.

„Ona se baví se spolužáky až moc dobře, ale nezapadá mezi nás. Nechci, aby taková byla i Claire. Možná je to naší výchovou, možná bychom se měli rozvést." Plakala máma. Vyšla z obyváku a podívala se na mě. Zaraženě jsem tam stála, bolelo mě to hrozně.

„Brí já..." nedokončila.

„Proč jsem vždy poslední? Stejně je to jedno." Přerušila jsem ji. Vzala jsem si kabát.

„Kam jdeš?" zadržela mě ve dveřích.

„Za někým, kdo mě má rád." Řekla jsem. Pustila mě a já mohla vypadnout. Rozběhla jsem se ven se slzami v očích. Naši se budou rozvádět, u koho budu já? Ani jeden nebude rád, když mě dostane. Sedla jsem si na lavičku v parku, nechtěla jsem se vrátit domů, ale věděla jsem, že budu muset.

„Můžu si sednout?" ozval se hlas nade mnou. Podívala jsem se na Dana.

„Určitě." Zkusila jsem se usmát, ale moc přesvědčivé to nebylo.

„Co se děje?" zeptal se mě.

„Naši se budou rozvádět." Zašeptala jsem.

„Teď před Vánocemi?" podivil se.

„Jo." Vydechla jsem.

„Všechno dobře dopadne, určitě si to rozmyslí." Usmál se. Sedla jsem mu na klín a on mě políbil do vlasů.

Děkuji všem, co si to čtou. Není to nic moc. Další části jsou tady a já čekám na vaše ohlasy.