SPOUTANÁ

10.Kapitola

NYNÍ

Když jsem vstala, nemohla jsem uvěřit tomu, že je pondělí. Pondělky nenávidím! Celý týden přede mnou grrr...

Raní běh jsem nevynechala.

Doběhla jsem k té samé lavičce v parku a zhluboka vydechovala. Ale nebyla jsem na ní sama. Ty boty už jsem někde viděla.

,,Zdravím Roberte." Vzhlédnu na něj a usměji se.

,,Dobré ráno En. Zdá se mi to, nebo jsi už delší dobu neběhala?" Zeptá se a podívá se mi do očí. Má tam jiskru. Jiskru, kterou jsem viděla naposled..... Naposled u otce. Nemá stejné rysy, ale něco s ním společného rozhodně má. Mám z něj zvláštní a nejistý pocit. Sedím mlčky na lavičce a se zatajeným dechem ho pozoruji. Neodpovídám. Nemluvím vůbec.

Snažím se na něm najít to z čeho se cítím být tak nejistá.

TENKRÁT

-Jdu s maminkou ze školky. Poskakuji vedle ní a prozpěvuji si. Asi jsem šťastná. Jsem v bezpečí a to je ten důvod ke štěstí.

,,Musím jít ještě do práce En." Řekne a usměje se. ,,Měl by tu na tebe čekat tatínek. Půjdeš s ním domů a řekni mu ať ti pomůže s těmi úkoly." Ztuhne mi úsměv na tváři. Proč?! Proč mamka musí pořád chodit do té práce?!

,,En, děje se něco?" Kývnu. Já to udělám, kývnu.. vše tím obrátím proti němu.. Stiskne mi ruku a vyděšeně se mi podívá do očí. Ale když jí to řeknu, tak jí ublíží. Říkal mi to. ,,Nic. Jen neměj noční." Vypadá překvapeně, ale odsouhlasí to. ,,Hele támhle je!" Křikne mamka a ukáže směrem k lavičce. Nádech, výdech, nádech, výdech ...opakuji si sama pro sebe. Rychlým krokem dojdeme k lavičce,kde se sluní táta. ,,Tady jsou moje princezny." Vstane a políbí mámu na tvář, chytne jí kolem pasu a bradu si opře o její rameno. Ano. Ano jsou krásný pár. Já mezi ně prostě nepatřím. Chvíli tam stojí a povídají si. Pak mamka odejde.

Kdyby jste okolo nás tenkrát prošli, (a je to dost možné ,že opravdu prošli), pomysleli byste si.: "Dcera a otec na lavičce, proč ne?" Ale příště se podívejte pořádně. To dítě vedle otce. To dítě na té lavičce trpí. Měla jsem to vepsané ve tváři. Strach. Beznaděj. Otroctví. Vzhlédla jsem mu do očí a jako bych uměla číst myšlenky. Chtěl to. Chtěl mě.

Ale stalo se to až doma. Hned jak zavřel dveře. Zatáhl mě do kuchyně a posadil na kuchyňskou linku. ,,Nebreč furt !!!" Okřikne mě vlastní otec a hrubě mě začne líbat. Ani nevím, že jsem brečela.

Dusím se jeho jazykem a sotva lapám po dechu. Před očima mám kroužky a slyším tlukot svého srdce.

,,Pojď sem, pojď blíž ." Zamumlá aniž by vyndal jazyk z mé pusy. A pak to zase ucítím. Ten známý tlak v podbřišku.-

NYNÍ

Opět ta vzpomínka. S ním být asi opravdu nemůžu.

,,Musím rychle běžet mám zpoždění. Tak třeba..... Třeba zase zítra." Vstanu z lavičky a běžím zpět domů. Já jsem ale číslo ! Po těch letech mi došlo, že můj nejlepší přítel je podvědomí. Nikomu nic neřekne, skvěle se s ním povídá a má určitou fantazii. Svou mysl naopak nenávidím. Pamatuje si každý detail a minulost mi vrací po kouskách. Domů doběhnu docela rychle. Píchá mi na boku a zem se mi točí před očima. Ale neomdlím, otec mi přeci udělal "výborný výcvik", když jsem byla malá . 

Máma ještě spí. Nasypu si do misky müsli a sednu si ke stolu. Mám dvaceti minutovou rezervu. Ale bohatě stačilo, abych se jednou maličko zamyslela a z rezervy se rázem stane zpoždění. Nedojedené müsli vyhodím do koše a pospíchám do školy.

Do třídy dorazím včas. Autobus jsem stihla doběhnout a tentokrát mi školník nezavřel tu barabiznu před očima. Chad ve třídě nebyl. Hmmm.... Co s nim asi je? Nejspíš je za školou a kouří jednu za druhou. Neřeším ho.

Máme druhou hodinu. Výtvarku. Máme nakreslit svou nejhezčí vzpomínku. To není nic snadného, všude byl otec. Ať jsem se zamyslela na cokoliv byl tam on. Přemýšlela jsem nad vzpomínkami, které jsem zažila s mamkou. JEN S MAMKOU.

Otočím se ke dveřím. Někdo klepal. Nebo to byla jen halucinace? ,,Dále!" Křikne učitelka a upraví si brýle na nose.

S úžasem sleduji osobu ve dveřích. Nejsem sama. Celá třída zmlkne a s vykulenýma očima pozoruje osobu co zavírá dveře. Je to Chad. Ale sakra co s ním je!?

Pravou ruku má v sádře a okolo krku zdravotní límec. V obličeji jizvu a pravou tvář sedřenou do masa. Pohled měl upřený do země. Nic neřekl. Kulhavou chůzí došel ke své lavici a s bolestivým úšklebkem dosedl na židli. Nevím co , ale něco měl s pravou nohou.

Naprázdno polknu a snažím se o oční kontakt. Mám chuť ho obejmout a políbit ho. Chce se mi brečet.

Když se mi podívá do očí pohled mu o trochu více zesmutní. Chce něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslí. Ucukne pohledem a opře se do židle. Co se mu stalo? To je ta otázka, která mě trápila zbylých 25 minut.