Sérii článků s tímhle názvem jsem na svém blogu začala publikovat zhruba před dvěma lety. Projekt po šesti částech skončil, neměla jsem chuť a čas, ale ráda bych ho znovu otevřela. Takže takhle to tehdy začalo:
14. 6. 2013:
Před pár dny jsem dopsala poslední větu věci, se kterou se mořím už skoro půlrok. Asi bych měla říct "znovu dopsala". Román, kterému důvěrně přezdívám mamut, v první verzi vznikl už před devíti lety. Tehdy jsem psala intenzivně, naivně a hodně, a povzbuzena dobrým umístěním v CKČ jsem se mamuta pokusila nacpat Michaelu Broncovi.
Málokdo by byl nadšený, kdybyste ho znenadání uhodili mamutem. I v případě, že by ten mamut měl všechny mamutí náležitosti a na správných místech, což ten můj v oné době neměl. Spíš to byl takový milovaný, ale podivně zmutovaný chcípáček.
M.B. nicméně zbaběle neustoupil do předem připravených pozic, a za to ho dodnes obdivuji. Dokonce kus, který jsem poslala, přečetl, a poslal zpátky s odmítavou, leč vcelku milou poznámkou. Později jsme se na nějakém conu potkali, a já jsem od něj dostala svou první cílenou a padnoucí kritiku.
Přijala jsem ji s pokorou, to ano, ale ohledně některých věcí, které zazněly, jsem tehdy nechápala, o čem je řeč... Pochopila jsem s odstupem let, v nichž jsem nepsala a jen sbírala zkušenosti.
Protože původní verze mého milovaného románu je v podstatě sbírkou začátečnických chyb a sice dobře myšlených a nadšeně psaných, ale přesto blbostí, rozhodla jsem se, že o nich něco málo naklepu na blog... třeba to někomu, kdo se chystá psát, pomůže. Nebo se aspoň zasmějete.
YOU ARE READING
Vivík píše o psaní
RandomTohle není návod. Není to učebnice. Jen souhrn mých postřehů a názorů, co jsem posbírala během té poměrně dlouhé doby, co píšu. A taky přiznání, co jsem dělala blbě a kde jsem si nabila hubu. :)
