My girl, my love (One Direction & 5SOS)

36. All the Love

Tenhle díl je věnováný všem mým věrným čtenářům, kteří se pročetli až jsem. Děkuji moc a užijte si nový a poslední díl :))).

Nobody

Uběhlo už několik dní od doby, kdy mladá modelka, opustila svůj vysněný Londýn a vrátila se zpátky do své rodné země, Arabie.
Její matka byla ve velmi vážném stavu, protože úroveň Arabskeho lékařství byla na trochu jine úrovni než v Evropě. Postupně se jeji stav ale zlepsoval a nyni uz byla opět zdravá a mohla začít opět pracovat na své zahradě.

Když se Madi ujistila, že i jeji sestra je v pořádku a měla by porodit v podobném termínu jako ona, rozhodla se, že se vrátí zpět do Londýna. Naivně doufala, že Harry si snad všechno dobře promyslel a už je z jejich dítěte stejně nadšený jako ona, ale pravda byla úplně jinde..

Harry svůj život žil nadále úplně stejně jako do nedavna, jen s tou informací, že jeho přítelkyně čeká dítě. Nikdo o tom kromě něho nevěděl a byl za to rád.

Madi

Konečně jsem zapla svůj narvaný kufr a vyšla s ním před dům, kde mě čekal můj odvoz. Manžel mé sestry, Aymen, měl něco jako auto, takže mě mohl odvézt na letiště.

Ani jsem nevěděla v kolik mi letí letadlo, jestli jsou ještě nějaké volné letenky nebo ostatní informace.
U nás ve vesnici nebyl skoro žádný signál, na tož Wi-fi, takže jsem to prostě ryskla.

,,Moc děkuji za odvoz a snad se brzo uvidíme." rozloučila jsem se s Aymenem před vchodem na letiště a vytáhla si z kufru auta svoje zavazadlo.

Jen s jedním kufrem jsem vešla dovnitř a vydala se k jedné z přepážek, abych si zjistila let a koupila letenku.

,,Dobrý den." pozdravila jsem slušně mladého kluka za přepážkou a mile se usmála. Vůbec mi nedošlo, že můj úsměv nemohl vidět, protože jsem na sobě měla burku. Už zase. Tohle se mi poslední dobou stávalo hodne často. Nějak jsem si na mé staré oblečení nedokázala zvyknout. Ale stejně už jsem ho měla za pár hodin sundat, takže to bylo jedno.

,,Chtěla bych jednu letenku do Londýna." požádala jsem ho a podala mu svůj pas společně s mou kreditkou.

,,Je mi lito, ale všechny lety, do Evropy  byli zrušeny." zakroutil mladik hlavou a podal mi zpátky moje doklady.

,,A-ale jak to.? A kdy bude možné odletět.?" zeptala jsem se zaraženě a cítila svoji nevysvětlitelnou nervozitu.

,,Vláda odvolala všechny lety, kvůli sporu mezi okolním světem a naší zemí." vysvětlil mladík a nespouštěl ze mě svůj pronikavý pohled.

,,No a-ale co mám dělat.? Já se musím vrátit do Londýna." vyhrkla jsem bezmocně a snažila se zadržet svoje slzy, které se mi hnali do očí.

,,To vám neřeknu." odpověděl ten kluk opět jeho profesionálním tónem a naznačil mi rukou, abych uhnula na stranu a tím uvolnila misto dalším lidem, kteří se za mnou tlačili.
Byla jsem úplně bezmocná. Vůbec jsem nevěděla, že se teď něco děje ve vládě a podobné blbosti. Nemáme tu televizi, takže všechny novinky se dozvídáme v novinách, které chodí jen jednou za týden.

Jediné co jsem u sebe měla byla moje kreditní karta, protože mobil jsem měla vybitý. Musela jsem se nějak dostat do Londýna, ale to bylo asi teď trošku nemožné. Tak jsem se muslea vrátit alespoň domů. Nemohla jsem tu čekat, než zase povolí lety a já budu moct odletět za Harrym.

Ale byl tu jeden problem. Ja neměla auto. Musela bych si vzít jedine taxíka, ale neměla jsem hotovost. Takže jsem se vydala pěšky.
Náš dům nebyl od města zase až tak daleko. Myslim, že to bylo maximálně 10 kilometrů, vic ne.

Opustila jsem letištní halu a vydala se k silnici. A šla jsem a šla. Mijela cedule, kameny, křoví, občas nějakého člověka, ale to jen zřídka.

Nakonec jsem dorazila zpátky do naší vesnice a šla rovnou dovnitř.

,,Madi.?! Co tady děláš.? Já myslela, že už jsi dávno v letadle.?!" všimla si mě okamžitě Illea a vstala od stolu.

,,No..všechny lety jsou zrušené.." odpověděla jsem smutně a sedla si stejně jako ona zpátky ke stolu.

,,Vážně.? Ale tak to nic...uvidíš, že za pár dní budeš moct normálně odletět,." začala mě povzbuzovat Illea, když viděla, že mam na krajičku a silně mě objala.

,,Dobře..." odpověděla jsem jen zklamaně mezi vzlyky a dál zastávala v Illeineě objetí....

6 months later

Nobody

Na jednom z nemocničních pokojů ležela hnědovlasá dívka, která spokojeně oddychovala.
O pár pokojů dál ležela v malé postýlce maličká holčička s kudrnatymi vlásky a stejně jako její maminka spala.

Najednou ji popadla nějaká paní a společně s dětským pláčem, který vydávala ona malá holčička opustila prostory nemocnice.

Harry, který o celé záležitosti nevěděl téměř nic, dál úspěšně pokračoval ve své kariéře. Jediné, co ho informovalo o téhle věci s jeho dítětem byl dopis...

Ahoj Harry
Ani nevím kde bych začala, ale stalo se toho strašně moc a já si taky strašně moc věcí vyčítám.
Nejdřív jsme plánovala, že do Arabie odjedu jen na pár dní, abych se znova viděla se svou rodinou, ale potom jak jistě víš, nastali nějaké problémy a já se nemohla a stále nemůžu do Londýna vrátit. Moc mě to mrzí.

Když si tenhle dopis budeš číst, bude už naše dcera na světě. Je celá po tobě. Oči, nos, pusa, ale hlavně vlásky. Jsou to úplně stejné kudrlinky jako máš ty. Doufám,že za tebou budeme brzy moct obě přijet, aby jsi ji alespoň mohl poznat.

S láskou, Madi.

Po tom, co si kučeravý mladík celý dopis přečetl, nemohl věřit vlastním očím. Bylo pro něj nepředstavitelné, že má v pouhých 22 letech dceru. Ale na druhou stranu byl za to neskutečně rád a už se těšil až ji uvidí.

Byl to nový bod v jeho životě, na který se mohl soustředit, těšit čekat až se stane skutečností..
Měl v životě nový cíl a nebyl jediný. Téměř stejný cíl měla i osoba, která celý dopis napsala.

Nyní měli oba dva stejný sen a jen čekali až se jim splní.....

The End