Next sacrifice /TeenWolf FF/

Nová naděje

Jako každou druhou středu sedím v ordinaci doktora Hastingse společně s mou matkou a sestřičkou, která se nám pokaždé snaží vnutit přesvědčení, že časem přijdou na kloub mým psychickým problémům.  Mám matka tomu věřila. Já ne. 

"Promiňte, že jsem se zdržel. Měl jsem důležitý telefonát" vešel do dveří doktor. Má matka hned vstala. Já jsem zůstala sedět. Jsem nemocná, můžu si to dovolit. Ano, tohle je věta, kterou jsem poslední dobou říkala na všechno, co mi bylo trochu nepříjemné.

"Tak, jak bych měl začít?" začne doktor řečnickou otázkou, po které následoval dlouhý pohled do desek, kde jsou pravděpodobně výsledky magnetické rezonance, na které jsem byla před půl hodinou.

"Mám, odejít?" zeptá se sestřička, která většinou odchází, aby nás nerušila při přívalu emocí po tom, co nám doktor oznámí, že jsou pořád stejně chytří, jako na začátku. Abych to řekla přesněji-Aby nerušila mou matku při naříkání nad životem své dcery, kterou ta strašná nemoc připravila i o emoce. To neřekla nikdy nahlas, ale já vím, že to tak říká všem svým kamarádkám, když chce, aby ji litovaly. A toto, dámy a pánové, je moje milující matka.

Doktor však místo obvyklého pokývnutím hlavou řekl: "Ne ne sestři, budu vás tady potřebovat"

To už mou pozornost přilákalo. A jak se zdá zaskočilo to i mou matku a dokonce i samotnou sestřičku, která se očividně těšila na chvilku se svými kolegyněmi na sesterně, kde si budou vykládat, jací strašní pobudové  občas přicházejí.

"Jak jsem řekl, zdržel mě telefonát od jistého pana Darxe. Je to jeden z nejlepších neurochirurgů ve Státech. Prý měli v Beacon Hills-tak se to tam jmenuje- podobný případ. Alespoň příznaky byly stejné. Co se týče pacienta, je zcela vyléčený." osvětlí nám situaci Hastings.

"A, jak by taková léčba probíhala?"  zeptá se s obavou i nadějí v hlase moje matka.

"To zcela jistě nevím, ale podotknul bych fakt, že Baecon Hills je odsud asi 3 hodiny cesty. A to se mi zdá opravdu velká dálka na to, aby jste tam každý týden dojížděli." 

"Každej tejden? Už teď tady trávím dost času!" ohradím se. Opravdu se mi nechce sedět tři hodiny v autě, potom podstoupit něco, čemu se tam v té díře říká léčebné procesy, čekat na výsledky, které mi řeknou to, co už vím a nakonec strávit další tři hodiny v autě s mojí značně znepokojenou matkou.

"To vyřešíme potom." sykne na mě moje matka a pokračuje v konverzaci s doktorem, " Byla bych opravdu ráda, kdybyste mi dal toho pana Darxe kontakt, abychom se mohli domluvit co a jak, a také by mě zajímalo......." to už jsem neslyšela. Začalo mi v hlavě hučet. Jakoby mě mé tělo neposlouchalo to, co říká mozek. Jakoby někdo zmáčkl pomalé přehrávání. Chvíli se nenápadně rozhlížím kolem. Najednou se rozeběhnu směrem ke dveřím, které jsou ode mě pět metrů. slyšela jsem matku, jak na mě křičí. Slyšela jsem, jak sestřička volá ochranku. A také to, jak doktor zaklel. Myslím, že v práci by se tak vyjadřovat neměl. 

Běžím. Chci zastavit, ale nejde to. Jako by mě někdo ovládal za pomocí dálkového ovládání.

Běžím nemocnicí, jako bych to tady znala. Běžím částmi, kde jsem nikdy nebyla, ale přesto nenarazím ani na jedny zamčené dveře nebo slepou uličku. 

Nikdo se mě nesnaží zastavit. Ani ta ochranka, co jsem míjela před pár vteřinami. Jakoby nemohli uvěřit tomu, co vidí. Jako by je něco znehybnilo. 

Jsi moje! Moje! Darx mi tě nevezme, rozumíš?! Musíš zůstat doma. U Hastingse!

Slyšela jsem podivný slizký hlas v mé hlavě. Bylo to, jako slyšet někoho z hodně velké dálky, ale zároveň to působilo ještě z menší dálky, než když mi někdo šeptá u ucha. 

Mé tělo najednou nabralo úplně jiný směr a běželo rovnou proti prosklené stěně v části, kde nastávající otcové čekají, až jejich drahé polovičky dorodí. Teď tady nikdo nebyl!

"Zastav! Stůj" chtěla jsem zakřičet, ale z mých rtů nevyšlo absolutně nic.

Čekala jsem se na smrt. Snažila jsem se připravit na tu bolest, až narazím celou svou váhou v plné rychlosti do okna v pátém patře.

Najednou jsem směr změnila znovu. Tentokrát jsem neběžela proti oknům, ale proti zábradlí, které mě oddělovalo od rozbité výtahové šachtě. Člen ochranky, který ho měl hlídat z ničeho nic skočil dovnitř. Jakoby mu to někdo přikázal. A já, uvědomila jsem si, půjdu za ním.

Pět metrů. Začnou mi téct slzy.

Tři metry. Promiňte mi to všichni.

Dva.

Jeden.

Narazím pasem do zábradlí. Hybná síla mě předkloní. Mé nohy se odlepí od země.

Narazím hlavou do země. Au!  To okno bych brala radši. A najednou padám ve výtahové šachtě. Váha mého těla mě překvapí. Až teď jsem si uvědomila, že ho mám zpátky. Pod sebou vidím toho člena ochranky, jak leží na výtahu, který míří plnou rychlostí nahoru. A já proti němu.

Potom už nic nevidím. Jen černo. To poslední co vnímám je nesnesitelná bolest v zádech a ten podivný hlas.

Tohle je jen začátek holčičko. Pokud se jen přiblížíš k Darxovi je po tobě a najdu si někoho jiného!

---------------------------------------------------♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥---------------------------------------------------

 Tááákže. Tady je další part. Doufám, že se vám líbil. Snažím se vás samozřejmě trochu zmást co se týče otázky Co sakra je?!, ale v téhle části je něco, co by mohlo sakra pomoct :D

Jinak mě dostal fakt, že jsem to zveřejnila pozdě v noci. Sednu k počítači po osmnácti hodinách a zjistím, že má příběh sice jen 8 zhlédnutí, ale 3 votes! Ano, to pro mě znamená hodně! :D

Dejte šanci dalšímu partu něčeho, co napsal někdo tak retardovaný jako já.

I ♥ U

Vaše Tribue