Savage ●l.t.a.w.t.+h.e.s●

• E i g h t •

Z jeho domu jsme se rychle přesunuli do malé pizzerie v centru. Bylo to tam klidné, útulné, málo lidí a ... Vysoké ceny. Usadili jsme se, Louis podal dva jídelní lístky a řekl "Vyber si, co chceš.". Sáhl jsem po tom nejlevnějším, protože mi bylo blbý si objednávat něco drahého. I když nic tu nebylo levné. Louis objednal víno, i přes to, že mi je teprve sedmnác, a atmosféra mezi námi byla příjemně uvolněná. Teď jsme už v příjemném tichu seděli a čekali na objednaná jídla.

"Tak ... Na zdraví."

"Na zdraví." Řeknu překvapivě pevným hlasem. Před Louisem se mi hlas většinou třásl.

Pozdvihnem skleničku s vínem a přiťuknem si. Přišlo mi jako by bylo devět večer, ale přitom bylo teprve pět.

"Tak Harry, pověz mi něco o sobě," Položil si Louis hlavu na ruce a nevině zamrkal. Musel jsem nad ním pousmát. Byl krásně roztomilý.

"Můj život je nezajímavý. Každý den je to to samé. Vstanu, jdu do školy, přijdu ze školy, dělám úkoly, jdu spát." Nad slovem 'úkoly' se mi podivně sevřel žaludek, protože to rozhodně nebyly normální úkoly ze školy. "A jinak, žiju s nevlastním otcem Dylanem. Máma a sestra se radši zabily než aby tu byly s námi. Tak jsem zbyl jen já a ten idiot Dylan."

"Nemáš rád člověka, co tě živí a poskytuje střechu nad hlavou?" Nic nechápeš, Loui.

"Nenávidím ho, ale to není důležité." Upiji ze své skleničky vína a kouknu na překvapeného Louise.

"Lou prosím, nechci aby sis o mně myslel věci, co ani nejsou pravda. Prosím,"

"Mně do toho nic není," Zasměje se a pohladí mě po ruce, položené na stole. Malinko přivřu oči a užívám si jeho jemný dotek. "Každý prostě nevyjde s každým. Já třeba absolutně nevycházím s mými čtyřmi sourozenci."

"To jich máš tolik?" Zmateně nakloním hlavu a povytáhnu obočí. Myslel jsem, že má jen bratra.

"Mám dvě sestry a tři bratry." Ups, okay. Na to, že se známe pět let toho o něm vím sakra málo.

"Wow, to jsem nevěděl."

"Ano, ale stýkám se jen s nejmladším bratrem Lukem. To je zlatíčko. Ostatní vídám jen o svátcích a narozeninách. Nijak mi to nevadí." Usmál jsem se. Je hezké jak si Lou rozumí se svým bratrem. Ale jak tak koukám nemá to taky moc jednoduché.

Já a moje sestra jsme vždycky měli úžasný vztah. Byl jsem její malý bráška. Vždycky mě podržela, utišila a pomohla mi. Když jsem jí řekl, že jsem gay objala mě a řekla mi, že se nemůže dočkat, až domů přivedu svého kluka. Naše největší hádka byla, když mi bylo deset a jí třináct. Hádali jsme se o to kdo půjde na oběd s mámou. Nakonec jsem ji nechal ať jde a já zůstal doma s Dylanem. To byl ještě neškodný.

"Hazz," Luskne mi před očima a já s Louisem ihned navážu oční kontakt. Má ty nejkrásnější oči, co jsem kdy viděl. Můžu mu to vůbec říct? Mohl by poznat, že se mi líbí.

"Nemusíš být nervózní," Usmál se. Jeho úsměv byl tak nakažlivý. "Vždyť já nejsem."

Usmívali jsme se na sebe ještě asi pět minut než nás vyrušil číšník s našim jídlem. Popřáli jsme si dobrou chuť a po dobu, co jsme jedli, nepromluvili jsme ani slovo. Ale bylo to příjemné. Byla to ta chvíle, kdy nepotřebujete slova, ale stačí vám jen přítomnost toho druhého. Alespoň tak jsem to cítil já, Louis byl nejspíš rád, že je chvíli ticho.

V restauraci jsme byli ještě hodinu po tom co jsme dojedli a já začínal být docela nervózní. Věděl jsem, že se něco stane a to, že jsem nevěděl co, mě přivádělo do stresu.

Louis mi řekl snad všechno od jeho dětství do dospělosti a já se celou dobu usmíval a užíval si chvilky s ním.
"Měli bychom jít," Promluvím po určité době a kouknu se na hodiny. Půl sedmé. "Dobře, tak pojď." Zvedl se a podal mi ruku. Ochotně jsem ji přijal a následoval ho ke dveřím.

"Počkej, neplatili jsme!" Uvědomím si u dveří, kde se na nás usmívá takzvaný vrátný.

"Všechno platí táta," Nechápavě na něj kouknu. Jen mávne rukou a rozloučí se s personálem. "To je na dlouho."

V tichosti dojdeme k autu a nastoupili. "Jak dlouho to trvá ke mně?"

"Maximálně deset minut." Oddychnu si. Musím být doma dříve než Dylan. Jinak už se domu nemusím vracet už vůbec.

"Moc jsem si to s tebou užil, můžeme to někdy zopakovat." Zářivě se na sebe usmějeme a on udělá zase mně tak příjemnou věc. Pevně mě obejme.

"Ano, tak ahoj zítra, Loui." Naposledy mu věnuji úsměv a vystoupím z auta. Nadšeně vkročím do domu a zaseknu se až tehdy, když uvidím Dylanovi boty u botníku. Hlasitě polknu a podívám se směrem obývák. Ve dveřích stojí Dylan se zkříženýma rukama na prsou a je celý rudý od vzteku. Po zádech mi přeběhne mráz a celé mé tělo se začalne třást stachem.

"Kde a s kým si byl a proč?"

Už se nám pomalinku blíží první pusa:'))

Jste pro Sadend nebo happyend?:)