Nenecháme!

*** Bobby Singer odolává ***

První, kdo se vrátil do neveselé reality, byl Bobby.

„Balls!"

Vyskočil, nečekaně svižně, z tureckého sedu, narazil si na hlavu kšiltovku, povalující se na zemi a zaklel podruhé, když se z ní vysypala spousta lesklých flitrů. Smetl si alespoň ty, které mu napadaly přímo do obličeje, ale dál se to rozhodl neřešit.

Měl vážnější starosti.

Jak Sam, tak Dean zůstávali zaseknutí na nejpsychedeličtějším mejdanu všech dob. Ačkoli Bobbyho pomalu začínala bolet hlava, jak se dostavovala kocovina stejně mocná, jako bylo předchozí opojení čirým štěstím, mimoděk souhlasně zamručel, jakmile jeho pohled padl na pozůstatky čajového dýchánku.

Když nic jiného, takhle do sebe Dean dostal víc jídla, než za celý poslední týden.

Teď se ještě skýtala otázka, jestli ho nesejme opětovný náraz na dno, jakmile se probere...

Rozhodně byl nejvyšší čas to utnout. Čím déle působila moc toho prokletého rohatce, tím závážněji se mohly projevit vedlejší účinky.

„No tak," položil ruku na Deanovo kostnaté rameno a jemně s ním zatřásl. „Sakra, nemůže tě to přece držet o tolik dýl než mě, synku!"

Před očima mu probleskla stránka knihy, která stále ležela otevřená na stole.

„...a dá se říci, že čím větší mrzout, čím nešťastnější duše, tím má působení moci felix unicornis slabší vliv a odeznívá dříve."

Dean si tiše pobrukoval a – tohle měl dokonce i Bobby málem chuť zaznamenat fotograficky pro příští generace – zaplétal Samovi copánky. Zakončené pestrými mašličkami, kdo ví, kde se tu vzaly. A na stříbrno-růžovou, třpytivou kouzelnou hůlku, jíž do taktu mával Sam, si Bobby též nevzpomínal.

„Je třeba mít na paměti, že různé věci se mohou objevovat a zase mizet, případně budou proměněny určité aspekty předmětů již existujících, nicméně toto nebude mít trvalý účinek."

„Dobře, princezny," zabručel Bobby. „Vydržte chvíli, zajedu do tý zatracený lékárny."

„Jasně, kámo," usmál se Dean a teprve teď se ke staršímu muži otočil. Oči se mu nepřirozeně leskly. „A vrať se včas, chcem si střihnout taneční číslo z Mamma Mia!"

„Spolehni se, chlapče," vypravil ze sebe Bobby přiškrceným hlasem.

„A hoď se do klidu, starý brachu," ozval se Sam a zamával kouzelnou hůlkou. „Budeme v pohodě. Všechno bude v pohodě."

„Jasně," zachraptěl Bobby.

A pak víceméně utekl.

Potřeboval šlápnout na plyn. Jestli se nestačí vrátit dřív, než se i Dean probere a zřítí se zpátky do té zatracené jámy plné temnoty, z níž ho halucinace na chvíli vytáhla... Pravda, mohl by zafungovat osvědčený instinkt, který měl starší z bratří Winchesterových vštípený v srdci hlouběji, než cokoli jiného, a potom by nemyslel na vlastní potíže, alespoň dokud by se musel starat o Sama.

Na druhou stranu, Sam s těmi svými copánky a vílí hůlkou možná nevzbudí právě záchranářské pudy...

A když si Bobby připustil, jak strašně mizerně se on sám cítí po doznívání toho praštěného kouzla, neuklidnila ho ani chabá naděje, že se Dean stavem svého bratra třeba pobaví.

Vidina těch dvou, jednoho naprosto zničeného obnoveným a zesíleným náporem deprese a druhého, tančícího okolo ve stylu Sněhurky v kouzelném lese, Bobbyho opravdu děsila.

Hnal svůj Chevelle nocí, která se již stačila vrátit. Ve zpětném zrcátku mohl vidět vlastní bledý obličej, lesknoucí se tu a tam barevným flitrem, jenže to byla vážně poslední věc, kterou hodlal řešit.

Musel najít lékárnu. Ne nutně otevřenou.

Tahle situace v klidu ospravedlní i případné vloupání.