Stála jsem a nevěděla mám-li to udělat. Mám počkat až pojede, nebo se na to mám nějak připravit? Už jede, slyším ho. Vlak se s nepřetržitou rychlostí blížil. Jeden, dva, tři kroky. Stála jsem uprostřed kolejí a čekala na svou smrt. Vlak byl stále blíž a blíž.
,,Julie! Ne to nesmíš!" uslyšela jsem za sebou. Chtěla jsem se otočit, když v tom mi něco, ne něco, někdo narazil do zad a povalil mě na spadané jehličí vedle kolejí. Chvilku na to se kolem nás prohnal rychle ujíždějící vlak, má poslední záchrana. A kvůli komu jsem ji nestihla? Kvůli NĚMU, zase.
,,Musíš se mi pořád plést do života?" vystřelila jsem na něj, když vlak dojel za ohyb dráhy.
,,Promiň, že ti zachraňuju život! " oplatil mi stejným tónem.
,,Kdo se tě o to prosil?" to je po třetí co jsem mu řekla tuhle větu.
,,Proboha. Proč se chceš zabít? " vyhnul se odpovědi, ale tentokrát ne. Tentokrát se dozvím, proč to dělám.
,,Nepokoušej se vyvléknout z odpovědi. Kdo se tě o to prosí?! Všem jsem volná, nikomu by nevadilo, kdybych se zabila. Tak proč se vždycky všude objevíš a zachráníš mě?!"
,,Všem možná, ale mě ne! Jasný! Nechci, aby se ti něco stálo!" křičel na mě. Lehla jsem si zase zpátky na jehličí a nohy přitáhla blíž k sobě. Z očí mi začali téct slzy. Logan tam jen seděl a rukou mě hladil po boku.
,,Nechci tě ztratit!" zašeptal. Koukla jsem se na něj.
,,Proč? "
,,Mám tě rád! " sklopil pohled. Zvedla jsem se a položila mu ruku na rameno.
,,Stejně mě ztratíš!" zaseptala jsem.
,,Co? Proč??" vykulil oči.
,,Mám rakovinu. "
,,Cože??? "
,,Diagnostikovali mi... nádor... na... ehm... na mozku." vysoukala jsem ze sebe.
,,Cože? Proč si to nikomu neřekla? "
,,Nikdo se neptal." uchechtla jsem se.
,,No do prdele!" zaklel, ,,Tak to si to musíme užít ne?!" kouknul na mě a v očích mu jiskřilo.
,,Co tím myslíš? " zeptala jsem se potichu. Jenom se usmál a přitiskl mi jeho rty na mé. Byl to ten nejkrásnější první polibek, jaký může být...
