Když Ashton přicházel zmoklý do parku, už kvůli dešti nevěřil, že Luna příjde.
Uviděl ji, jak stála pod stromem se skloněnou hlavou.
„Nemyslel jsem si, že tu budeš, mimochodem, tahle je pro tebe," pousmál se, když přišel k ní a podal jí jednu umělou modrou růži.
„Jsem tu skoro vždycky a děkuju," odpověděla.
Ashton si ji lépe prohlédl, měla zrzavé vlasy a pihy pod jejíma modrýma očima se mu zdály roztomilé.
„Takže, co budeme dělat?" zhoupla se na špičce bot.
„Navrhoval bych jít radši do kavárny, nechci aby jsi byla nemocná," naznal Ashton.
„Tak dobře," odpověděla a spolu šli mlčky do kavárny.
„To s sebou ten svůj deník bereš všude?" zeptal se.
„Jo," řekla a konečně sebrala odvahu se na něj podívat.
Měl na sobě černé rifle a košili, která byla zbarvená do khaki až tmavě zelené barvy.
„Co všechno si tam píšeš?" zeptal se.
„Všechno co mě napadne," pousmála se do země.
„Promiň, je to tvoje soukromí," sklopil zrak k zemi.
„To nevadí, taky mi můžeš říct něco o sobě," odpověděla.
„Můj život není zajímavý," řekl.
„Takže jsi další kluk, co má skvělý život, jsi někdo, kdo nemá ani ponětí, co jsou deprese, jednoduše máš svůj perfektní život," naznala.
„Můj život není tak růžový, jak si myslíš," koukl na ni.
„Tak o tom chci vědět víc,"
