FIGHT! [CZ]

1

Do školy jsem dorazila dost brzy a tak jsem se vydala do třídy. Sedla jsem si na svoje obvyklé místo a zamyšleně hleděla ven z okna.

Asi o půl hodiny později zazvonilo a do třídy se nahrnula banda převážně tupých studentů. Usazovali se do lavic a přitom mleli pantem. Holky o tom, kdo koho sbalil, co je in, jaká byla nejlepší víkendová párty. Kluci o tom, kdo vyhrál zápas, co je nového ve světě her. Šprti probírali testy tohoto týdne. A já? Já seděla zase sama a poslouchala, co nového se o mě šíří za pomluvy. Někdy jsem se jen uchechtla nad tím, co někoho napadlo. Nebyla jsem oblíbená. Kvůli rodičům, tedy přesněji kvůli tomu jak objemné jsou jejich kreditky. Moje jediná kamarádka se na mě před zhruba půl rokem vykašlala, když jsem se jí svěřila o otci. Řekla mi, že na sebe chci jen přitáhnout pozornost a pošpinit jeho pověst. Zavrtěla jsem hlavou a otevřela sešit. Zběžně jsem koukla co jsme dělali minule a vrátila ho na místo. Konečně zazvonilo.

Třída ztichla, všichni se rychle přemístili do svých lavic. Do třídy vešel učitel. Starší vousatý pán s brýlemi s kulatými obroučkami. Kdyby byl mladší, možná by někomu připomínal Harryho Pottera, ale vzhledem k jeho věku si skoro stejných brýlí nikdo nevšiml. Snad kromě mě. Nešel sám. Za ním šel vysoký chlapec, celý v černém. Tmavě hnědé vlasy mu padaly do zářivých zelených očí. Přes rameno měl přehozený batoh. Působil uvolněně. Napřímila jsem se, když se učitel nadechoval na řeč o novém studentovi. Ušklíbla jsem se když se náhle zamračil, než si vzpomněl, co že má vlastně říct. "Studenti, toto je nový žák. Alexander Wade," řekl a uhladil si sako, které by stejně neurovnala ani nejlepší žehlička. "Alexader vám o sobě řekne víc," vyšlo z něj a podíval se na Alexandera, jako by se ho ptal jestli řekl vše co měl. "Ahoj, jsem Alexander, ale to už vám asi došlo," řekl s náznakem smíchu. Rychle jsem přejela očima celou třídu. Holky se stupidně chichotaly a červenaly se jako raci, nebo spíš račice. I když, bůh ví co se skrývá pod tím vším make-upem. Kluci zachovávali vůči novému nepříteli chladnou masku. Ale v očích bylo vidět, že k mladíkovi před tabulí chovají jisté sympatie, už jen proto, že není nervní. A nebo proto, že by mohl být populární a vyzvedl by tak i je do výšin populární menšiny této školy. Nováček stejně jako já přejel očima po třídě a pokračoval: "S rodiči jsme se stěhovali kvůli jedné nepříjemné situaci. Co se týče mě, jsem boxer a rád sportuju obecně." "Dobrá, to už by, myslím, stačilo," řekl učitel a ukázal na mojí lavici. Zamračila jsem se upřeně se dívala učiteli do očí. Jeho vyzařovaly odhodlání, moje vztek. Nechtěla jsem sedět s nováčkem. Jestli boxuje závodně, bude to frajírek. Jasně, možná boxuje jen tak, ale nechtěla jsem riskovat. Nakonec jsem se sesunula zpátky na židli, mávla rukou a zadívala z okna. Všichni na mě zírali jako bych byla střed vesmíru. To, že u mě bude sedět nováček je totiž neskutečná pocta. Spíš naopak. Znamená to pro mě, že o přestávce se k mojí lavici nahrne celá třída, mě pravděpodobně vystrnadí až na chodbu, a budou do toho kluka hučet tak dlouho, dokud mu neudělají v hlavě díru.

Učitel se samolibě usmál a rázně pokynul klukovi aby si sedl ke mně. "Tak, jdi se posadit k Cynthii. Možná ti poví něco o škole, ale moc nemluví. Je taková divná," řekl klidně. Věděla jsem, že jsem pro ostatní divná, ale to, že to o mě veřejně řekl učitel mě pobouřilo. V mých očích se objevil záblesk vzteku. Kluka to evidentně taky zrovna nepotěšilo, což bylo zvláštní, vzhledem k tomu, že mě vůbec nezná. Pomalu sestoupil ze schůdků ke katedře a šel směrem ke mně. Položil si tašku vedle lavice a usadil se na židli. Chvíli na nás všichni zírali, ale učitel si úspěšně přitáhl jejich pozornost.

"To, co řekl bylo divný. I kdyby to byla pravda, nemá právo to říkat," zašeptal. Otočila jsem se na něj se zvednutým obočím. "To mě balíš? Chceš mě bránit? Tak prosím, ale tyhle," ukázala jsem po lidech ve třídě, " tě rozcupují jako stádo kobylek." Kluk se pobaveně usmál a natáhl ke mě ruku. "Jsem Alex," řekl. Podívala jsem se na jeho ruku a do jeho očí. Nevypadalo to na podraz. Stiskla jsem ji. "Jsem Cynthia." Usmál se a stáhl ruku zpět. "Nechci tě balit. Teda, později to možná dělat budu, ale budeš mi to muset dovolit," zazubil se. Protočila jsem očima, ale cukaly mi koutky. "Na holku máš pevný stisk. Děláš nějakej sport?" měřil si mě očima. Jako by mě odhadoval. Čeho všeho jsem schopná, co všechno unesu. Zatřásla jsem se. Jestli si toho všiml, neptal se. Naštěstí. "Box," řekla jsem po chvíli. Udiveně se na mě podíval. "Fakt? A závodíš?" zeptal se nadšeně. "Ne," řekla jsem a zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem mu vysvětlovat, že nezávodím, protože závodníci mají většinou ego až na půdu. A taky kvůli otci. Zamračila jsem se. Patřilo mu tolik mých myšlenek až mě to děsilo. "Promiň. říkal jsi něco?" zeptala jsem se omluvně. Alex zavrtěl hlavou.

Dál jsme si nepovídali. Nejspíš jsem nepatřila mezi elitu závodníků a tak by hovor se mnou byl jen ztráta času. A nebo nejsem dlouhonohá blondýna, se kterou by se mohl vyspat. Divné, že přesně to jsem, až na tu poslední věc. To ani náhodou. Musel by mě setsakramentsky opít, abych mu nedala ránu mezi oči než by se mě stačil dotknout. Znuděně jsem si čmárala do sešitu a chvílemi poslouchala učitele. Většina třídy sledovala naši lavici jako ostříž a potěšeně se usmívala, když nováček zjistil, že nejsem nijak zajímavá.

Zbytek hodin byl vesměs stejný, až na dvě neohlášené písemky, které by ale zvládlo napsat i čtyřleté dítě. Nicméně sedmnáctiletým studentům to evidentně stále dělá problém. Alexův nejhorší předmět byla jednoznačně biologie. Stěží rozeznal žížalu o červotoče. Jinak mu všechno šlo. Nebyl špatný. Až na to, že měl nos nahoru. V překladu to byl zkrátka někdo, s kým není radno si zahrávat.