Broken heart / Comming Soon...

2. Zmatek

Horší počasí už být opravdu nemohlo. Po nebi se roztáhly šedivé mraky, které do puntíku vystihly mou náladu. Každou chvílí hrozilo, že se mračna protrhnou a vypustí na zem, která byla až doposud sužovaná suchým létem, studený a vydatný déšť.
Připadala jsem si jako ta půda. Ze mne někdo taky vyždímal veškerou energii a v současné době jsem pracovala pouze v úsporném režimu. Mechanicky a automaticky. Nedělala jsem nic co by mě zbytečně vyčerpávalo. I já bych potřebovala něco co by mě nabudilo jako po jednom dešti zem.
První kapky vody začaly dopadat na rozpraskaný asfaltový chodník a přinutily mě k rychlejší chůzi. Na hlavu jsem si natáhla kapuci a poklusem jsem doběhla k nedalekým skleněným dveřím, které mi nějaký převelice milý člověk podržel.
Sundala jsem si kapuci, prohrábla jsem si prsty vlhké vlasy a rozhlédla jsem se. Všude bylo plno štěbetajících holek a řvoucích, divokých kluků. Nikdo si mě ani náhodou nevšiml. A proč by taky měl?

Vydala jsem se ke své skříňce. Cesta mi zabrala nejméně deset minut. Musela jsem totiž s největší opatrností projít kolem tyranských holek z nižšího ročníku a partě kluků co se mnou chodili do třídy.
Tahle cesta byla vždy něco jako boj o holý život. Ani náhodou jsem nechtěla skončit v temné uličce s rozbitou hlavou. Někdy jsem přemýšlela nad tím co z nich bude. Většina z nich určitě skončí někde u mafie, kde budou moc vydíráním zničit úplně každého, což jim už teď způsobovalo pocit euforie.

Konečně jsem stanula před svou skříňkou. Z kapsy své šedé a vlhké mikiny a jsem vytáhla svazek klíčů a jeden nejmenší ze všech jsem zastrčila do visícího zámku. Asi jako jediná na téhle škole jsem měla místo zámku na číselný kód visací zámek na klíč. Měla jsem pro to pádný důvod. Moc dobře jsem si vpomínala na den, kdy jsem skříňku otevřela a ven se na mě vyvalil obrovský ale hlavně těžký meloun. Dopadl na moje nohy za zvuku smíchu celé chodby, kde se roztříštil a postříkal mne svou červenou a sladkou šťávou. Celý den mne pronásledovaly sprosté urážky a hejna vos. A ten meloun nebyl ani první ani poslední nástrahou, kterou jsem ve své skříňce našla.
O pár dní později jsem už měla skříňku na zámek.

Otočila jsem klíčem v zámku, ozvalo se tlumené cvaknutí a s vypětím všech sil jsem trhla dvířky, aby se otevřely. V tom okamžiku mě obklopil strašný zápach něčeho co nebylo zrovna čerstvé. S odporem jsem se podívala na to, co se válelo na spodku skříňky a teď to stékalo dolů směrem k podlaze. Bylo to slizké, šedivé a asi to muselo spadnout do kuchyňského mixéru. Smrdělo to jako zkažené ryby. Podle mého čichu jsem měla dobrý odhad.

Znechuceně jsem vzala papírový kapesník a pokusila jsem se tu záhadnou směs setřít, ale moc se mi to nedařilo. Tak jsem se omezila jenom na vytáhnutí učebnic a teprve potom prostor vyčistila.
Mrzutě jsem zaklapla skříňku a vydala jsem se do třídy.

Polovina mých hodin se skládala ze tří částí. Učení, aby se neřeklo. Když už jsem nevynikla v ničem jiném, musela jsem zabrat aspoň v tomhle směru, což dávalo lidem další důvod mě nenávidět za moje šprťácké sklony.

A tohle byla další část. Vyhýbat se papírovým kuličkám a ignorovat jejich pokusy mi ublížit jak slovně i fyzicky a psychicky.

Zbytek mého času jsem přemýšlela o maličkostech a... o lidech. Byla to má jedinná zábava. Přemýšlet o tom z čeho se radují a kvůli čemu jsou smutní.

Jedna holka v přední lavici se nervózně vrtěla a neustále pokukovala po jednom klukovi, se kterým chodila. Ten jí ale nevěnoval pozornost a místo toho pozoroval vysokou blondýnku v zadní lavici. Problémy s láskou. Hmm...

Máma si kvůli tomu ze mě dělala legraci. Že bych prý měla jít na školu psychologie a já na ni půjdu.

Stuhla jsem, když se mi něco přelipilo ke krku. Znechuceně jsem to setřela. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co to bylo. Jen jsem se víc ponořila do učení a ignorovala smích škodolibých spolužáků.