Green Forest ✔

| eleven |

"Nepůjdene už?" zeptala a podívala se na mě jejíma zelenýma očima.

...Kdyby její oči byly modré, mohl bych říct, že dívat se do jejích očí vypadá jako topit se v oceánu, ale nejsou modré, jsou zelené. Možná to je jako dívat se do zelného nebe? Nebo snad plout hodně hluboko pod hladinou, kde voda není průzračně modrá, ale tmavě zelená. A co třeba barva lesu? Ano, takhle vypadají její oči. Jsou zelené jako mech, který pokrývá mokré kameny a pichlavé jako špičky zeleného jehličí.

Zatřepal jsem hlavou, jako bych mohl vytřást z hlavy svoje 'filozofické' myšlenky o jejích zeleně zbarvených očích.

Podíval jsem se nejdřív z okna a pak na Lee. Líbilo se mi ji místo Emilee oslovovat Lee, znělo to více... elegantněji nebo i něžněji.

"Vždyť tam prší Lee." oslovil jsem ji 'svojí vymyšlenou' přezdívkou pro ni. Vlastně mi ani ještě neřekla, jestli se jí líbí nebo ne.

"No a?" řekla s nezájmem v hlase, smíchaným se znuděním a smutkem, který byl pozpoznat.

"No bé." uchechtl jsem se, "Takže počkáme, až přestane a až pak půjdem."

Znovu se na na mě podívala s nadzvednutým obočím. "Ani né metr ode dveří do obchoďáku," kladla na každé slovo řádný důraz, "stojí tvoje auto, se kterým jsme před půl hodinou přijeli k téhle kavárně, jestli si to nepamatuješ."

...jasně, že si to pamatuju. Jen tě nechci hned po půl hodině odvést domů, když mi dalo docela velkou práci se snažit, aby jsi si mě konečně vůbec všimla.

Ale řekl jsem jen, "jo.", což zapříčinilo to, že si musela určitě myslet, že jsem nejenom magor, ale i blázen. A ještě u toho se tak debilně usmívám, zatímco Lee se tvářila jako by šla přinejmenším z pohřbu.